Lynn Margulisová: Symbiotická planeta

O nezaslouženě špatné pověsti mikrobů
„Každý z nás je masivní kolonií mikroorganismů.“ (72)

„Vyváženější pohled, vnímající mikroba jako kolegu a předka, se téměř neobjevuje. Naše kultura ignoruje vědou těžce vybojované poznání skutečnosti, že z těchto „agentů“ nemoci, těchto „choroboplodných zárodků“, vzklíčil veškerý ostatní život. Neboť našimi předky, zárodky, byly právě bakterie.“ (82)

„Život je ze své vnitřní podstaty systémem na ukládání paměti.“ (86)

O nutnosti smrti
„Nevyhnutelným důsledkem sexuálního typu rozmnožování je ovšem předem naprogramovaná smrt. … Záhuby mohou samozřejmě dojít všechny organismy, včetně bakterií a řady protoktistů. Velkými zabijáky jsou třeba nedostatek potravy a tekutin a jedy. Smrt v důsledku zničení organismu některým z těchto faktorů však přece jenom nemá přirozeně zabudovaný časový plán. … Smrt – faktická dezintegrace tělesné schránky – byla chmurnou cenou, již si příroda vymohla za meiotickou sexualitu. Komplexní vývoj jedince u protoktistů a jejich živočišných a rostlinných potomků vedl k evoluci smrti v podobě jakéhosi druhu sexuálně přenosné nemoci. Tento druh naplánované smrti, který nás dnes tak znepokojuje, poprvé vstoupil na scénu před více než jednou miliardou let, když integrací bakteriálních symbiontů do trvalých a stabilních společenstev vznikli jedinci protoktistů.“ (96)

Moře vs. souš
„Biomasa suchozemského života představuje stonásobek, snad i tisícinásobek biomasy života v mořích. Většinu této masivní přítomnosti života na souši, odhadem nějakých 84 procent, je třeba připsat na konto stromů.“ (114)

„Ruský mineralog Vladimír Vernadskij (1863-1945) jako první rozpoznal, že život představuje i velkou geologickou sílu. Když živou hmotu nazval „oživenou vodou“, jakoby tím předjímal zrod pojmu hypermoře. Neboť oživená voda je vskutku skvělým popisem pozemského života.“ (115)

Život si sám udržuje vhodné prostředí na planetě
„Z tlam telat, býků a krav metan uniká do ovzduší, kde rychle reaguje s kyslkem za vzniku oxidu uhličitého. Metan je proto naprosto očividně do atmosféry pravidelně doplňován, protože je v ní vždy přítomen v koncentracích 2-7 milióntin. Lovelock dospěl k nevyhnutelnému závěru: Obsah metanu v atmosféře musí být regulován životem. A totéž pravděpodobně platí i pro vzdušné koncentrace dalších plynů.“ (121)

Gaia a její nezničitelnost
„Žádný organismus se neživí vlastním odpadem. Gaia, živoucí Země, v obrovské míře přesahuje jakýkoli jednotlivý organismus nebo jakoukoli populaci. Odpad jednoho organismu je potravou jiného. Gaiánský systém recykluje látku na globální úrovni a vůbec při tom nerozlišuje mezi potravou toho a odpadem onoho. … Planetární život zdaleka není křehký, ani ho nelze považovat za jakousi netýkavku – právě naopak, je vysoce přizpůsobivý. … Gaiu, tu nepoddajnou potvoru, lidé vůbec neohrožují.“ (123)

„Žádná lidská kultura, přes všechnu svou vynalézavost, totiž nedokáže zahubit život na této planetě. i kdyby se o to vážně pokusila. … Lidé nestojí ve středu života, stejně jako tam nestojí ani jakýkoli jiný jednotlivý druh.“ (124)

„Pozemský život byl v průběhu své tři miliardy let trvající historie vystaven bezpočtku impaktů vesmírných těles, energeticky se rovnajících, nebo dokonce převyšujících současný výbuch všech pěti tisíc v současnosti skladovaných jaderných bomb. Život, zvláště bakteriální život, je přizpůsobivý. Od samého začátku těžil i z katastrof a pustošení.“ (125)

I kyslík byl kdysi zhoubým odpadem
„Kyslík byl při tom (sinicemi) vylučován jako metabolický odpadní produkt. Tento odpud, zprvu zhoubný, se nakonec stal hlavním zdrojem energie pro pokračující expanzi života.“ (125)

„Přivodit konec přírodě je nad naše síly, ohrozíme jenom sebe sama. Představa, že bychom dokázali zničit všechen život, včetně bakterií, jimž se tak báječně daří v chladicích vodních nádržích jaderných elektráren, je prostě směšná. … Stromy tropického pralesa si šumí pro sebe a čekají, až skončíme s naší arogantní těžbou dřeva, a budou se moci navrátit ke svému přirozenému růstu. A jejich kakofonie a harmonie budou znít ještě dlouho poté, co my už tu nebudeme.“ (132)

Přidejte skřek