Mladá fronta Dnes: Katar, země milionářů

Martin Jaros Magazín Dnes

Když tady v lednu byli čeští novináři na turnaji v házené, scházeli se s námi a zapisovali si naše zážitky z Kataru. Tady je jeden z těch rozhovorů, který vyšel 19. února v magazínu Mladé fronty Dnes.

Zrovna na tenhle rozhovor nejsem moc hrdej. Ne že by ho pan Němý napsal blbě, to ne. Ale já se tam už trochu opakuju a jsem tam moc velkej frikulín a zbytečně moc tam mluvíme o katarských penězích. Na druhou stranu se mi tam vůbec nevešly ty pravé důvody, proč jsem vlastně v Kataru tak spokojený – že tu skoro každý den svítí slunce, že jsme každý víkend u moře nebo v poušti, že děti opravdu prospívají v angličtině, že tu máme skvělou partu českých přátel, že jsem v práci asi spokojenější než kdy dřív, že si i Bea váží práce na plný úvazek, kterou nečekaně našla, že nás baví ta exotika, kterou vidíme prakticky při každé cestě městem… To všechno tam chybí. No, snad to příště udělám líp. Ale samožerbuch musí být kompletní, tak sem holt dám i tenhle článeček.

Pár skenů a pod nimi samozřejmě plný text.

Magazín Dnes+TV, str. 26-27

Martin Jaros magazin Dnes

Str. 28-29

Martin Jaros Magazin Dnes

Str. 30-31

Martin Jaros Magazin Dnes

Katar, země milionářů

V Česku stál za nejúspěšnějšími kampaněmi mobilních operátorů – asi si dobře vzpomínáte na Zadara Volaniče či již kultovní hlášku „Pojď mi hop“. Teď MARTIN JAROŠ dva roky pracuje v zemi s nejvyšším počtem milionářů na obyvatele. V Kataru točil reklamu s Messim, pil horké velbloudí mléko, prodával telefonní číslo za 70 milionů korun a říká: „Teď se tady odehrávají ty nejvíc cool věci na světě.“

Pracujte pro katarského mobilního operátora Ooredoo a loni jste točili spot s Lionelem Messim. Jak moc vám to pomohlo?
Moc. Fotbal je tu vášeň a Messi je s Ronaldem nejlepší na světě, takže ho milují doslova všichni. I synáček nejvyššího šejcha vypískne nadšením, když zjistí, že do téhle mičudy kopal samotný Leo. A tak je to ve všech zemích, kde Ooredoo funguje. Jsme nová značka a reklama s Messim nás dostala na mapu. Líbila se a bude mít další díly.

Zase s Messim?
Ano, Leo je partner naší značky. Barcelona má zase na tričku naše sousedy přes ulici, tedy Qatar Airways. Dlouho nechtěla žádného komerčního sponzora na dresu. Jako první se tam dostala nadace Qatar Foundation, obrovská charitativní organizace vedená první dámou země, šejchou Mozou. Neuvěřitelná žena, kterou respektuje celý národ. Pomáhá po celém světě a má k dispozici obrovské prostředky.

Tak k nim rovnou pojďme. Co v Kataru znamená spojení být bohatý?
Skoro nic, je to normální. Každá šestá domácnost v téhle zemi má úspory přes milión dolarů. A to jsou čisté úspory v bance, nepočítá se hodnota domu a tak. To je nejvyšší procento dolarových milionářů na světě. Katařani jsou na peníze zvyklí a umí s nimi zacházet.

Počítám, že většina má mnohem víc.
Ano, je tu hodně lidí s mimořádnou kupní silou. Přináší nám to v práci zajímavé problémy. Jak uspokojit zákazníka, který je zcela necitlivý na cenu a má takzvaně všechno? Takový vám na nějaké dvacetiprocentní slevy reagovat nebude. Jedinou odpovědí je naprosto dokonalá zákaznická péče, jakou jsem si dřív ani nedokázal představit. A pár dalších marketingových špeků a špíčků.

Například?
Třeba když přichází nový iPhone, chtějí ho naprosto všichni. Jak se tedy můžete odlišit a zaujmout? Třeba tak, že ho máte o den dřív než váš stejně bohatý bratranec. První kusy se tedy draží a spousta lidí neváhá připlatit si třeba 10 000 riálů (asi 67 000 korun) za to, že budou mít telefon v ruce o pár hodin dříve.

V Kataru jsou místní posedlí tím, aby měli efektní značku automobilu, často stojí víc než samotný vůz. Co u telefonních čísel?
V registračních značkách se nevyznám, ale byznys s telefonními čísly tu opravdu šlape. Jsou na to normální ceníky. Bronzová čísla stojí 5 tisíc riálů, pěknější 25, velmi hezká sto tisíc. Ta nejlepší se draží. Vloni v červnu jsme jedno číslo prodali za 10,2 milionu riálů, tedy asi 70 milionů korun. Tím jsme překonali náš vlastní světový rekord, který udělal jiný katarský občan v roce 2006. Mimochodem, všechny tyhle peníze posíláme na charitu.

Promiňte, ale je to normální?
Vítěze té aukce náhodou znám, je to rodinný známý jednoho kolegy z našeho týmu. Taky jsem se ptal: Proč, proboha? Není to moc? Vždyť tu krásu stejně skoro nikdo neuvidí. Přátele dnes vytáčíte podle jmen v telefonu.

A jeho reakce?
Kolega mi dal velice katarskou odpověď. Není to prý žádná hloupost a známý dobře ví, co dělá. Za pět let to číslo prodá za dvojnásobek. Už to tak udělal víckrát. Je to investice jako každá jiná. Vždycky budou lidi, kteří chtějí mít na vizitce šperk. Katařané jsou podle mě opravdu dobří obchodníci, podnikání jim jde.

Platí to třeba i pro další lidi, které vedete jako ředitel marketingové komunikace Ooredoo? Ti z Kataru musí být ohromně bohatí, ne?
Klidně počítejte s tím, že vaši mladičkou kolegyni, čerstvou absolventku ze školy, bude z pracovních schůzek odvážet Rolls-Royce s řidičem. Mám v týmu asi pěkných pár kolegů, kteří plat nepotřebují. Je vlastně obdivuhodné, že přesto chodí do práce. Až časem jsem pochopil, že je k tomu vedou rodiče: práce vytváří správné návyky. Tenhle přístup se mi líbí a dost ho respektuju.

Vede je k tomu rodina?
Ano. Nejstarší generace pamatuje ještě časy před ropou a zemním plynem. Katar se tehdy živil hlavně rybolovem a sběrem perel. Pořád žijí dědové, co mladým řeknou: My jsme měli hliněnou podlahu a žádná klimatizace nebyla. A museli jsme tvrdě dřít, takže ty budeš pracovat taky. Někdy jsou dost tvrdí, což je moudré.

Ještě zpátky k tomu podnikání.
Ani nechápu, jak to stíhají vedle běžné práce. Třeba naše ředitelka PR – skvělá manažerka – má vedle dost náročné profese ještě vlastní firmu, kde jí skupinka programátorů píše mobilní aplikace. Další kolega, ředitel značky, má autosalon. A zvládá obojí. Jsou prostě podnikaví.

Peníze dělají peníze?
Asi ano. U nás by člověk, co má autosalon, nechodil vysedávat někomu jinému do kanceláře. Holt jiný kraj, jiný mrav. Místní mají pěkný startovní kapitál v podobě ropy a plynu, ale navíc ho umí i dobře rozmnožovat.

Respektují vás v práci ve stejné kanceláři tak bohatí lidé?
Haha, to byste se musel zeptat jich. No, lepšími hadry nebo dražším plnicím perem na ně dojem určitě neudělám, holt mi zbývají jen ty zkušenosti. Rozhodně si nemůžete myslet, že sem jen tak přijedete z Evropy a každý si z vás sedne na zadek. Většina členů mého týmu má lepší diplomy než já – vláda jim platí špičkové školy v USA. Ale jsou mladí a profesně jsou teprve na začátku. Moje práce je, aby okoukali pár reklamních a marketingových postupů a triků.

Takže oni zužitkují vaše zkušenosti…
…a já jsem zase rád, že můžu otestovat jejich auta. Jeden kolega jich má v garáži osmnáct, samé speciální kousky. Já jsem byl vždycky na motory, takže si to tady užívám.

Na vašem blogu píšete, že máte kolegy i z katarské vládnoucí rodiny al-Sání.
On je to spíš klan než rodina v našem smyslu, je jich v zemi přes 7 tisíc. Mám jich v týmu dokonce několik a ostatní je opravdu respektují. I kdyby přišel jako stážista, stejně mu všichni Katařani říkají šejchu. Je to aristokracie. A víte co – dělá se s nimi skvěle. Jsou to rození vůdci a manažeři.

I váš šéf?
Šejchem není, ale samozřejmě je to zámožný muž. Má pěknou velbloudí farmu v poušti, což je dost drahé hobby. Kupuje mláďata – oni říkají telata – za 20 až 30 tisíc riálů. Když se zadaří a velbloud vyhraje nějaký závod, hned ho prodá. Zažil jsem den, kdy žertoval: Pánové, dneska vám schválím všechno, jeden mi vyhrál závod v Abu Zabí a na místě jsem našel kupce za 1,5 milionu riálů.

Skoro bych čekal, že vám takový šéf dá k ruce neomezený rozpočet.
Naopak. Rádi utrácejí za krásné věci, ale firemní peníze nevyhazují zbytečně. Arabové jsou určitě lepší vyjednávači než my. Dovedou se tak pohádat o ceně a tak ji srazit dolů, že jsem to nikdy neviděl. Troufnu si říct, že místní vláda dělá svoje projekty výhodněji a rychleji, než kdyby to dělalo nějaké české ministerstvo.

Máte nějaký konkrétní příklad?
Třeba můj milovaný e-government. Elektronická státní správa. V Evropě se o tom pořád mluví a EU jistě v roce 2020 vydá další bílou knihu o tom, že teď už se to určitě musí zavést. Tady už to dávno běží. Podívejte na tuhle ikonu v mém telefonu. Je to aplikace Metrash 2 od ministerstva vnitra.

Povězte, jak to funguje.
Řekněme, že chcete prodat auto a převést vlastnictví na nového majitele. Na telefonu spustíte aplikaci, třikrát kliknete, zadáte značku auta a hotovo. Na žádný úřad nemusíte chodit. Chcete nový řidičák? Dva kliky. Takhle si představuju fungující stát. A teď si představme, jak by takový e-government vypadal doma.

Jak?
No tak nejdřív by tu zakázku vysoutěžila firma, která by sice měla jen dva zaměstnance, ale za tři roky a dvě miliardy korun by to slíbila dodat. Pak by se ukázalo, že to funguje na Androidu, ale bohužel se zapomnělo na iPhony. Za další půlmiliardu a další dva roky by to dodělal švagr pána, co pronajímá panu náměstkovi byt… Tady prostě emír řekne: Chci mít do září spuštěný e-government. Pozvou nejlepší odborníky ze světa a na podzim to je.

Cítím, že na vás Katar dělá dojem.
Mám to tu rád. Líbí se mi, že ty hlavní věci fungují a systém šlape. A místní lidé se chovají velmi korektně a jsou pohostinní. Ano, je to jiná kultura – ale když jste ochoten ji respektovat, můžete tu mít dobrý život.

Abychom nezamluvili ty velbloudy, že.
Je to nejmilovanější sport všech Katařanů. Šéf nás na farmu občas pozve a já jsem tomu docela přišel na chuť. Ovšem ne všemu. Dali mi napít ještě teplého velbloudího mléka; že je prý dobré na potenci. Už podle vůně a pěny jsem tušil, že to nebude ono.

To jste si musel užít.
Ze zdvořilosti jsem smočil rty. Chuťově mi to přišlo jako acidofilní mléko, kdyby vám do něj někdo načůral a celé to ohřál na 60 stupňů. Tak jsem to strašně pochválil a v záplavě komplimentů nenápadně odložil. Ale oni mi řekli ne, to musíš vypít celé, jinak nejsi chlap. A chlap samozřejmě být musíte, zvlášť před šéfem.

Bohatí kolegové, bohatí zákazníci, jak moc jste se musel v práci změnit?
Dost. Co jsem uměl z domova, to tu kolikrát nefunguje. Vezměte si třeba firemní dárky. Jaké dárky dáte firemním zákazníkům, kteří už toho viděli tolik?

To by mě zajímalo. Jaké?
I ty nejlepší agentury ze Západu mají úplně stejné nápady: Dáme všem třeba iPady. Místní kolegové si jen odfrknou: Vždyť je to směšné. Obdarovaný už určitě má doma dvanáct kousků pro svých dvanáct dětí. To nezaujme.

Takže?
Lidi ze skupiny VVIP – very very important person – potěší dárky, co se nedají jen tak koupit za peníze. Něco, do čeho investujete osobní snahu nebo talent nějakého umělce. Tričko podepsané Messim. Nebo unikátně navržený meč v katarském stylu. Tohle pro mě bylo nové. Musíme tu víc přemýšlet o každém detailu.

Jak vás poslouchám, měl byste vlastně někde pro vaši práci lepší podmínky?
Hmmm, nebudu vám lhát, některé zážitky z Kataru bude těžké překonat. Ale zase se nenechte poplést. Není to jen mramor a růžové perly – práce je tu tvrdá a stres největší v životě. Kdybych tu neměl rodinu a skvělou českou komunitu, tak bych to nevydržel.

Znovu cituji váš blog: teoreticky vám stačí pracovat v Kataru šest let a měl byste vyděláno na důchod.
Teoreticky ano. Když rozumně investujete a máte trošku štěstí. Ale já po Kataru stejně budu mít chuť zkusit nějaký vlastní nápad. Pořád platí zlaté pravidlo, že jako zaměstnanec nikdy opravdu nezbohatnete. Ale ano, platy jsou tu dobré a třeba proti Dubaji tu není tolik pokušení na utrácení. Lépe se tu šetří.

Líbila se mi vaše otevřenost, proto další citace: nájem jste ze začátku platil 15 tisíc riálů, v přepočtu asi 100 tisíc korun.
Je mi trošku trapné mluvit pořád o penězích, ale když se ptáte. Bydlení je jedna z mála věcí, které jsou tu opravdu drahé. Pěkný byt v centru stojí kolem 12 až 15 tisíc riálů měsíčně, domky začínají na podobné částce, ale když chcete i vlastní bazén – a ten se v tomhle podnebí opravdu hodí – počítejte nejméně s 22 tisíci riálů. To je docela hrůza.

Dostal byste někdy katarský pas?
Ani kdybych se rozkrájel. Ani kdybych tu žil padesát let. Občanství je jako výhra v loterii a Katar rozhodně nechce dát svůj pas nikomu jen tak.

K čemu to vede v praxi?
Všichni máme trvalý pobyt – ale k němu potřebujeme mít zaměstnavatele jako sponzora. Já jsem pak zase sponzorem své rodiny. Když skončí zaměstnání, končí i pobyt. Jednou za mnou třeba přišla velice šikovná kolegyně – Indka – že podává výpověď a že příští týden opouští Katar. Nechce se jí, protože se tu narodila a 30 let tu žije, ale musí.

A co se stalo?
Její táta bude mít 60 let, jde povinně do důchodu, tím mu končí sponzorství a jede domů. A celá jeho rodina s ním. Pokud chce kolegyně zůstat s rodinou, musí do Indie taky. Do země, která je jí zcela cizí.

To je poměrně tvrdé.
Víte, mně se ten systém náhodou docela líbí a řekl bych, že Evropa by se z něj mohla hodně naučit. Vede k tomu, že tu není žádná nezaměstnanost. Nemáte práci, jedete domů. A jistě pomáhá i s nulovou kriminalitou, kterou je Katar proslulý. Pokud něco provedete, vyhostí vás ze všech zemí Zálivu – to už si dáte sakra pozor.

Tvrdá pravidla, dobré výsledky?
Pro rodinu je to skvělé. Vzpomínám si, jak mě v Praze frustrovalo, že vám nějaký výtečník třikrát do roka rozbije okénko u auta a poničí palubní desku, jen aby vytáhl rádio či navigaci. To tu není. Člověka to úplně osvobodí od strachu.

Místním heslem je: Katar si zaslouží to nejlepší.
Tahle mentalita se mi líbí. Jejich ambice je být ve všem nejlepší na světě, ne to nějak ošolíchat jako u nás. Jasně, ne vždycky se to podaří, ale snaha se počítá. Idylku z toho dělat nechci, je tu ještě hodně práce na infrastruktuře a tak, ale země má vizi a když o nějakém problému ví, tak ho řeší.

Osvícená diktatura může být přínosná?
Můžete velkoryse plánovat – a když je vládce dobrý, svých cílů dosáhne. Katar se řídí podrobným plánem Vize 2030, kde je nalinkováno, jak má země vypadat. Brzy si uvědomíte, že tohle je u nás nemožné. Naše politika logicky pracuje ve čtyřletém a kratším horizontu, prostředí je nestabilní. Tady emír ví, že v roce 2030 bude u moci pořád on sám nebo jeho syn. A Katar má štěstí na mimořádně progresivní vládu.

Když jste z branže, jakou reklamu byste udělal Kataru?
Do téhle země můžete přijet a z okna pozorovat, jak se tu přímo před vámi odehrává nějaký sci-film. Právě teď je to jedno z nejúžasnějších míst na planetě.

A ekonomická krize je daleko, co?
Katar teď prožívá boom, a to je vždycky dobré pro firmy i pro lidi. Jsme se ženou rádi, že u toho můžeme být. Jasně, jednou ropa a plyn dojdou nebo po nich klesne poptávka, to je jasné. Ale Katar myslím dost usilovně pracuje na tom, aby se s tím vyrovnal.

BOX: JAK SE ŽIJE V KATARU
Některé klíčové otázky o pohádkově bohaté zemi? Ženská práva: ženy mohou řídit auto, Evropanky nemusejí chodit zahalené, byť slušností je nemít holá kolena a ramena; oficiální mravnostní policie však neexistuje. Alkohol a vepřové: pití seženete v nejdražších hotelech, oboje pak ve speciálním obchodě – do něj potřebujete povolení zaměstnavatele a utratit tu můžete maximálně 10 % platu. Křesťanství: sám emír věnoval pozemek na oficiální kostel v Dauhá, byť nesmí zvonit zvony a mít zvenku kříže; je tu pořád plno, už kvůli statisícům zbožných Filipínců, kteří v Kataru pracují. „Katar nám cizincům vychází vstříc, ale jsme tu hosté a musíme dodržovat pravidla hostitele. Což je fér,“ komentuje Martin Jaroš.

V PĚTI ČÍSLECH

1 Tolik zatím natočil reklam s Lionelem Messim, ale letos má přibýt další.
2
Dva roky momentálně pracuje v Kataru pro firmu Ooredoo, místní jedničku mezi mobilnímu operátory.
6,7 Zhruba tolik korun podle současného kurzu stojí jeden katarský riál. Pro náš rozhovor i život v Dauhá důležitá věc.
10
Tak dlouho tvořil Martin Jaroš v Česku pro mobilní operátory: nejprve pro Oskara a následně Vodafone (7,5 roku) a poté 2,5 roku pro T-Mobile, proslavil se třeba Zadarem Volaničem či spoty s Chuckem Norrisem a Petrem Čtvrtníčkem.
39 Tolik let letos bude Martinu Jarošovi, narodil se v roce 1976.

Written By
More from admin

Jak se bydlí v Kataru

Nedávno se mi poštěstilo něco výjimečného: dostal jsem se do opravdového katarského...
Read More

4 komentáře

  • Článek jsem četl jakmile jsem magazín doma nalezl a nevěště hlavu, čtení je to příjemné a zábavné :)

  • Dobrý den pane autore moc rád jsem si váš článek přečetl, měl bych ale otázečku: nevíte, jak se žije nevidomým v kataru? ptám se, poněvač jsem nevidomý a zajímám se o život nevidomých v jiných zemích. (děkuji za odpověd).

    • Dobrý den, Danieli. Rád vám odpovím. Zjistil jsem si kvůli vám nějaké informace. Za prvé mě překvapilo, že nevidomých je v Kataru velmi mnoho. Víc, než byste v takové malé zemi očekával. Chvilku jsem myslel, že je to třeba kvůli pouštnímu písku nebo kvůli silnému slunci. Ale to prý není ten správný důvod. Nevidomost je v mnoha katarských rodinách dědičná a je prý běžné, že rodina má i pět nebo sedm dětí a všechny jsou nevidomé. Mají k tomu nějaké genetické sklony, a protože země je malá, tak se nevidomost v některých rodinách vrací zas a znovu. Takže zkušenosti s tím mají velké. Jaký je život nevidomých? V něčem to tu mají těžší než v jiných zemích, v něčem je to dobré. Četl jsem, že velkým problémem je to, že v Kataru se všude jezdí autem a málo se chodí pěšky. To je pro nevidomé nevýhodné. Další problém je, že většina místních rodin by nepustila do svého domu psa. Pes je totiž v islámu zvíře nečisté. Neříkám, že to dodržují všichni, ale hodně lidí ano. Proto tady myslím nefungují vodící psi. Na druhou stranu tu vláda nevidomým hodně pomáhá. Existuje několik škol, dále velké centrum pro mládež Shafallah a pak taky organizace Mada, která dostává velké peníze od vlády a vyvíjí pomůcky pro lehčí život nevidomých. Vím, že i my jako mobilní operátor s nimi spolupracujeme. Věci se pomalu dávají do pohybu. Letos psali v novinách, že nyní budou předělávat veřejné parky, aby více vyhovovaly nevidomým. Jednak budou mít vodicí značky v chodníku, jak to známe z domova, ale také prý budou dávat nevidomým návštěvníkům u vchodu nějaké karty, aby se mohli samostatně pohybovat po parku. Budou to asi nějaké elektronické karty, nevím. Budu to sledovat a zkusím o tom napsat něco. Pošlu vám stejnou odpověď i na email. Mějte se.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.