Kvůli koronaviru sedíme doma jako pecky a snažíme se vzpomenout, jak vypadalo tamto, ééé, jak se to jmenovalo – cestování. A jak tak procházím archivy, tak jsem narazil na pár starších výletů, o kterých jsem tu nikdy nepsal…

V červnu 2018 jsme během svátků Eid Al Fitr dostali celozávodní volno a Beina škola byla taky zavřená. Takže jsme měli pár dní a mohli jsme někam vyrazit. Chtěli jsme místo, kde prší, chtěli jsme zemi, kde nikdo z nás ještě nebyl, a chtěli jsme letiště, kam to šupajdí z Dohy bez přestupů. Průnikem těchto požadavků vyšel Myanmar, a tak jsme tedy vyrazili do Yangonu.

To s tím deštěm nám vyšlo…

Ale abych to vzal popořadě. Myanmar je jedna z těch podivných zemí, které cítily potřebu se od dob mého dětství přejmenovat. Všechny takové země mě zajímají a časem budu nucen je navštívit. Jedním z těchto delikventů je Horní Volta, která se v roce 1984 změnila na Burkinu Faso. Toto přeznačkování řadím do kategorie “od potrhlého k potrhlému”. Výraz Burkina Faso prý znamená “země poctivých, nezkorumpovatelných lidí”, o čemž mám tedy své pochyby.

Myanmar se přejmenoval v roce 1989 a podle mě si tím rebrandingem taky zrovna nepomohl. Stará Barma se říkala líp. Ale přání místního lidu holt musíme respektovat!

Město Yangon je pro jistotu taky přejmenované – já ho pamatuju ještě jako Rangún. Je to nejlidnatější, ale už ne hlavní město Myanmaru. Vojenská junta, která v Myanmaru pořád vládne, si v roce 2006 postavila fungl nové hlavní město uprostřed džungle a pojmenovala ho Nay Pyi Taw, což se česky přepisuje jako Neipyijto, což si mnemotechnicky můžete pamatovat jako “Nepijto, člověče, budou tě pak napadat samý praštěný jména”.

První dojem z Yangonu byl dost tísnivý. Ovšem druhý, třetí a vlastně i tisící dojem byl naprosto stejný. Jako tušili jsme, že to nebude úplně Monte Carlo. Ale i tak nás ten bordel a chudoba zkrušila. Vizuálně nám to přišlo ještě horší než třeba jižní Indie. Spíš takhle východní Indii, Kalkatu bych šacoval na stejnou ligu jako Yangon. Ony teda naše děti byly k Myanmaru velmi skeptické už před cestou. Mani konkrétně říkal, jak příšerná asi musí být země, ze které se někomu chce utéct do Bangladéše. No a na místě se ukázalo, že kluk měl docela pravdu.

Hotel The Strand – před víc než 100 lety ho otevřeli slavní arménští bratři Sarkiesové, kteří založili také singapurský hotel Raffles. V roce 1911 psali angličtí průvodci, že rangúnský Strand je nejlepší hotel na východ od Suezu! Teď už se nic takového říct nedá, ale pořád to bylo velmi příjemné místo a jídlo tam bylo čisté. Což je v podobných krajích to hlavní.

Přitom dokud byla Barma britskou kolonií, tak prý Yangon vypadal velice k světu. Britové z něj udělali své hlavní středisko na východ od Indie a jeho infrastruktura a veřejné služby prý snesly srovnání se samotným Londýnem. Dodnes se v jádru Yangonu dochovala největší britská koloniální čtvrť v celé jihovýchodní Asii. No, dochovala, to je takové odvážné slovíčko – na většině těch budov je znát, že od roku 1948 už jsou výhradně v péči zubu času. Ale pořád ještě vypadají líp než novější architektura okolo!

Typická ulice v Myanmaru. Je to barevné, je to exotické, oči z toho přecházejí. Ale taky je to dost cítit.

Teď jsem se dotknul velmi citlivé záležitosti. Jsem člověk, který někdy kolem třicítky skoro úplně ztratil čich. U nás v rodině je to u chlapů běžná věc. Za tento hendikep jsem v životě velmi vděčný, pomáhá mi ve výtazích i v MHD. A taky to ze mě dělá ideálního člověka na cestu do Myanmaru. Protože Myanmar podle dalších členů naší rodiny smrdí naprosto příšerně – a to všude, kam se hnete.

Šli jsme třeba na trh, kde jsem doufal v pořízení nějakých těch autentických záběrů milých lidí. Ale Bea a Timi mi po asi po 50 metrech řekly, ať se nezlobím, ale že musíme zpátky do auta, že ten zápach prostě nemůžou vydržet, že se jim dělá fyzicky špatně.

Co dělá ten smrádek? Holt tropická země, období dešťů, super zpocení lidé, monstrózní hromady odpadků, velmi podezřelé jídlo smažené na každém kroku – tohle všechno se skládá v takovou určitou atmosféru, která rozhodně nepřipomíná Chanel No 5. Ze zkušenosti vím, že každé horké město má svůj charakteristický zápach – akorát Doha ne, ta je i na vrcholu léta sterilní a bez vůně, protože u nás je sucho a od rána do večera se tu maniakálně uklízí. Ale Yangon má takový odér, že byste do něj mohli zapíchnout deštník a on by stál.

Začneme zostra. Tohle je Zlatá pagoda neboli Schwedagon.
Yangon Schwedagon Pagoda rain

Zlatá pagoda je největší turistický magnet v celém Yangonu. Můžete hádat třikrát, jak přišla ke svému názvu. Pagoda tu prý stojí už od 6. století a uchovává mj. 8 pramínků vlasů samotného Gautamy Buddhy.

Tvary pagody mají svou symboliku. Nad základnou je terasa, kam můžou jen muži. Patro nad ní má tvar zvonu. Další patro je turban, nad turbanem je obrácená miska na almužny, nad ní jsou obrácené okvětní plátky lotosu, nad nimi je poupě banánu a konečně nejvýš je koruna. Na koruně je 5448 diamantů, z nichž ten největší má slušných 15 gramů.

Pagoda je tak pěkná, že si ji fotí i samotní mniši. I když je počasí zrovna na draka.
Barmánci jsou velmi zbožní. Před pagodou musíte odložit boty – ale chodit po mokrém mramoru je překvapivě příjemné.
Zlatobílí sloni, zlatí tygři – estetika je to dechberoucí.
Zlacením tu opravdu nešetří…

Když jsme u toho zlata. Králové a další význační návštěvníci přinášejí pagodě darem zlato, kterážto tradice se prý udržuje až do dnešních dnů. Začala to prý jistá královna Shin Sawbu, která svatyni věnovala vlastní váhu ve zlatě. Tak když to vezmeme, že dobře vykrmená Asiatka té doby mohla vážit tak 50 kg, tak při dnešní ceně zlata (duben 2020) by to znamenalo vstupné ve výši solidních 67 miliónů korun. My jsme se naštěstí dovnitř dostali za pár místních fufníků. (EDIT: Myanmarská měna se nejmenuje fufník, nýbrž kyat. Hodnotu má ale spíš jako fufník. Za jednu korunu dostanete asi 55 kyatů.)

Mani a místní mnich. Setkání dvou světů. Všimněte si, jak velký vypadá 9letý kluk proti staršímu muži.

Myanmar je nejvíc buddhistická země na světě – z 53 miliónů obyvatel je asi 500 000 mnichů, tedy jedno procento populace. Myanmarští mniši mají hábity v burgundské červeni, zatímco z Thajska či Laosu znáte spíše hábity šafránově žluté. Není za tím žádná hluboká symbolika, barvy se prý ustálily podle toho, kde byl jaký pigment nejsnáz dostupný.

Ležící Buddha v Chaukh Tat Gyi.

Buddhové polehávají po celém Myanmaru ve velkém množství. Tahle slavná socha je v chrámu Chaukh Tat Gyi a je 66 metrů dlouhá. Nebudu vám lhát, bylo to pro nás maličko zklamání. Za prvé je socha umístěná v hale z vlnitého plechu, která má spirituální kvality asi jako prodejna stavebnin na kraji Benešova. Vnitřní opěrný systém ze železných stožárů taky evidentně nenavrhoval žádný Michelangelo. Za druhé se zrovna během naší návštěvy opravoval obličej, což dále narušilo Buddhovu instagramovatelnost. Ale abych furt jen nedržkoval. Stát před sochou je nakonec stejně fascinující, hlavně když si uvědomíte, jak rozverně je Gautama pojatý. Rudá rtěnka, modré oční stíny, alabastrová pleť – připomíná mi to úplně jiný podnik než benešovské stavebniny, a za tu odvahu Barmánce chválím. Ovšem nemyslete si, socha není nijak stará. Bohatý obchodník Po Tha ji dal na své náklady postavit v roce 1899. Napoprvé se prý moc nepovedla, proporce úplně neseděly a Buddha měl příliš agresivní výraz, takže v 50. letech osvícenému udělali pořádný facelift.

A teď už se podívejme na normální lidi v ulicích.

Myanmarský mladík, tváře pomazané thanakou.

Jedna z prvních věcí, která vás udeří do očí, je fakt, že skoro každý myanmarský občan má tváře pomazané zvláštním bělavým krémem. Té pastě se říká thanaka a vzniká rozemletím kůry speciálního thanakového stromu, který v Myanmaru hodně roste. Myanmarské ženy nosí tuto ozdobu už přes 2000 let, přidává se k nim ale i mnoho mužů a dětí. Thanaka má čistit a chladit pleť a chránit ji před spálením, navíc se ty namazané vzory Myanmarcům prostě líbí. Zvláštní, ale proč ne! My Češi jsme taky často namazaní.

Nádraží v Yangonu. Situace na odjezdech je naprosto jasná.

Jakási dobrá duše nám poradila, že perfektní způsob, jak poznat Yangon, je objet ho po okružní železnici. Je to linka, která vás na 3 hodiny vrhne přímo mezi místní lid a ukáže vám život takový, jaký je. Jízdenka stojí jen 200 Ffň, tedy asi 3.50 Kč, a ty tři hodiny fakt stojí za to!

Nejsme až takoví snobové, jak to možná vypadá, ale musím říct, že vzhled nádraží nás dost znejistěl. Mani, který jinak rozhodně není přecitlivělý na špínu, se rovnou zeptal, jestli ve vlaku mají nějakou business nebo první třídu a jestli ji laskavě můžu koupit. Jak jsem byl zpitomělý, tak jsem tuto otázku paní na kase skutečně položil – její nechápavý výraz nám byl dostatečnou odpovědí.

První třídu tu ve vlacích opravdu nevedou. Brzy pochopíte, že ve vlaku a okolí není nikdo, kdo by vypadal, že by byl ochoten si za cokoli připlatit. Jinak Bea si – jako obvykle v tropických zemích – stěžuje na nezvládnutelný objem vlasů. My muži takové věci nevnímáme.
Dveře a okna ve vlaku neexistují. Vlak tak působí dojmem kabrioletu, nebo abych byl přesnější, hardtopu.
Chlapi sedící naproti nám. Po příchodu do vlaku každý ihned sundá boty, hodí nohy nahoru a jme se zaujatě pozorovat okolí. Bea mi opět říkala, že zápach ve vlaku byl nesnesitelný. Mě zaujalo, že přímo nad cestujícími je veselá reklama naší firmy – jako Ooredoo máme v Myanmaru pobočku a znám pěkných pár kolegů, kteří tady v Yangonu pracovali.
Vagón se postupně zaplňuje. Paní vpravo od mě drží obrovskou mísu a jakousi zeleninu a zřejmě se chystá rozjet nějakou kuchařskou show.
Vlakem procházejí prodavači a markytánky – jako třeba tato slečna v zeleném. Nabízí mj. právě přetření tváří krémem thanaka. Býval bych se i nechal přetřít; jsem známý tím, že podporuju místní kultury a chci těmto dívkám něco do života dát, ale nechtěl jsem riskovat, že moje žena bude dělat c-c-c. Moje paní nemá pro složitou sociálně ekonomickou situaci mládeže v těchto zemích pochopení.
Další prodavačka – zde se pojí přenosná restaurace s dalšími kyblíky krému thanaka.
Pohled z okna vlaku nás ujišťuje, že lidé tu nejsou maniakálně posedlí čistotou jako třeba ve Švýcarsku. Dřív jsem se ptával sám sebe, proč si ti lidi aspoň trošku neukliděj ten bordel kolem domu – vždyť i jim by se žilo příjemněji. Dnes už se tak neptám – pochopil jsem, že když jste opravdu v hajzlu a nevidíte žádnou perspektivu, tak vás nějaké uklízení fakt nebere. Pořádek je obsese středních vrstev – ti chudší se o něj nezajímají a ti bohatší vlastně taky ne, protože ten jejich udržují právě ti chudší. No nic.
Útulné bungalovy s dobrou dopravní obslužností a v těsném sepětí s přírodou – tak by tyto čtvrti popsal realitní agent v Praze.
Užitková zahrada přímo za domkem a možnost vypěstovat si vlastní rýži s příběhem.
Mladý fotbalista je důsledně chráněn proti spálení.
Krém mají opravdu skoro všichni.
Dopravní situace u spuštěných závor. Na každé křižovatce vždy stojí cca polovina obyvatelstva jihovýchodní Asie na mopedu.
Další den jsme si najali auto s řidičem a vyrazili do historického města Bago (Pegu), které je od Yangonu vzdáleno asi 100 km. Dopravní situace je přesně taková, jak si asi představujete. BESIP by se z toho okotil.
V Bagu je slavný Zlatý palác Kambawzathardi. Někdy se taky píše jako Kanbawzathadi. Písmeno sem, písmeno tam – když máte slova dlouhá jako v Myanmaru, tak na nějakém tom “r” navíc nesejde. Palác je velmi pěkný a velmi zlatý. Je to ovšem jen rekonstrukce z 90. let minulého století – starý palác jim shořel. Nicméně i tak to ukazuje zlatou dobu Barmy, která v 16. století hodně prosperovala.
Barmská fabia Gold Line edition.
Počasí jsme měli každý den zamračené, holt vrchol monzunového období. Když přijedete v zimě, měli byste mít krásnou modrou oblohu a fotky jako obrázek!
V Bagu je taky klášter Kyaly Khat Wai, který nabízí další zajímavou podívanou. Když přijedete kolem 10.30, budete mít možnost vidět procesí několika set mnichů, včetně mladých noviců, kterým okolostojící nabízejí dary v podobě rýže a dalších potravin. Působí to hodně turisticky, ale přece jen je to fascinující. Mniši zástupy čumilů dokonale ignorují.
První staršina je mimořádně vychrtlý – my cyklisté bychom řekli, že je dobře vyšvihaný. Odhaduju ho tak na 7 procent tělesného tuku. Nechci buddhistické mnichy podezřívat z toho, že ho strkají do popředí schválně, aby získali od turistů víc jídla. Nechci, ale musím.
A zde novicové v nekonečné posunující se frontě. V Myanmaru chodí do kláštera na pár měsíců skoro všichni malí kluci. Někteří zůstanou, někteří ne. Nechci se opakovat, ale i na tomto místě mi Bea říkala, že je tu hrozný smrad a že nechápe, jak to tu můžu vydržet. Já naštěstí lidský pot necítím.
I v Bagu je pěkný ležící Buddha, dokonce bez toho libového zastřešení. Podle tváře je to úplně jiný pán než v Yangonu.
A tihle dva usměvaví senioři, to už je rozlučka s Myanmarem. Říkal jsem vám, že tam jedeme jen na pár dní. Byl to opravdu zážitek pro všechny smysly. Ne asi jeden z našich nejlepších výletů, ale rozhodně nelitujeme. Ostatně my žádné cesty nikdy nelitujeme. Klidně bychom se do Myanmaru podívali zpátky, tentokrát někam víc do volné krajiny. Ale příště raději v suchých zimních měsících. Mějte se a cestování zdar!

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno