Kdysi jsem žil a pracoval v Istanbulu a byl to jeden z nejkrásnějších roků mého života. Úžasné město, příjemné klima, super jídlo a vůně, neuvěřitelně pohostinní lidé. Dodneška mám spoustu tureckých přátel, docela dost chytám z turečtiny, s třemi fajn Turky zrovna zakládáme cyklistický tým. Takže tohle se mi píše velmi těžce.

S tureckými kamarády jsme se v našem bytě v ulici Cevdet Paşa bavili velmi otevřeně – o islámu, o Atatürkovi, Erdoğanovi, o zahalování holek i dobývání Evropy. Jenom jedno téma bylo tabu, absolutně jsme se na něm nemohli shodnout a velmi brzy jsme ho přestali otvírat – bylo to ono slavné téma na K.

Pro ilustraci: řada mých kolegů odmítala to slovo na K vůbec jen vyslovit. Říct větu obsahující slova “Kurd” nebo “kurdský” bylo dlouhá léta v Turecku zločinem, stačilo říct “Nějaký Kurd mi zased místo v tramvaji” a mohl jste být obviněn z terorismu. Moji kolegové v práci tedy neříkali “U nás v Turecku žijí taky Kurdové”, ale říkali “U nás v Turecku máme jihovýchodní problém”. “Jihovýchodní problém” bylo označení, kterému rozuměla celá firma.

Když jsem do Istanbulu přišel, zaujalo mě, že naše firma byla právě na jihovýchodě mimořádně úspěšná – měli jsme tam většinový tržní podíl, i když jinak jsme v rámci Turecka byli s velkým odstupem tržní dvojka. Nedávalo mi to spát. Navrhoval jsem kolegům, abychom se tam rozjeli a vyzkoumali, čím to, že zrovna na jihovýchodě nás zákazníci mají tak rádi. Kolegové moje návrhy s podivným šklebem ignorovali, někteří se rovnou smáli – ne, do Diyarbakiru rozhodně nepojedeme dělat zákaznický průzkum, nemá to cenu. Až po čase mi jeden odvážný kolega prozradit, proč to tak je – na jihovýchodě žijí lidi na K a ti zaboha nechtějí používat našeho dominantního konkurenta – Turkcell. Protože lidi na K prostě nebudou volat s operátorem, který má v názvu “Turk”, to jdou radši houfně k nám. Moje kolegy to netěšilo, ale prostě to tak bylo.

To byl můj osobní úvod do problematiky turecko-kurdských vztahů. Časem jsem pochopil – i když jsem měl jinak svoje kolegy opravdu rád – že T-K vztahy jsou naprosto patologické.

Abyste si to dokázali představit: turecká vláda dávala Kurdům sodu od prvních dnů turecké republiky. Už v roce 1930 během tzv. araratského povstání zavraždila turecká vláda desetisíce kurdských civilistů (zilanský masakr). V roce 1937 přišlo tzv. dersimské povstání – 13 000 mrtvých kurdských civilistů.

V dalších dekádách se Turci rozhodli rovnou předstírat, že Kurdové vůbec neexistují. Oficiálně se musel používat termín “horští Turci” (až do 80. let). Používání kurdského jazyka bylo nejpřísněji zakázáno. Ve městech byly v autobusech nápisy “Občané, mluvte turecky”, na venkově docházelo k mučení starých mužů a žen za to, že nedokázali odpovídat na otázky projíždějících policistů v turečtině.

Politicky to Ankara udělala velmi chytře – v Turecku je zakázáno zakládat strany na etnickém základě, takže jakýkoli pokus o kurdskou politickou stranu byl ihned ústavně rozprášen. Kurdové to obcházeli tak, že zakládali obecné strany (většinou levicové), u nichž se očekávalo, že voliči budou především “jejich lidi” a pár sympatizujících Turků.

V roce 1991 se do tureckého parlamentu dostala první kurdská žena – Leyla Zana. Jako nová poslankyně musela samozřejmě složit přísahu v turečtině. Po tureckém slibu vyřkla v kurdštině větu “Budu usilovat o to, aby kurdský a turecký lid žil společně v demokratickém uspořádání.” Za tuto větu v kurdštině dostala 15 let vězení. V roce 2008 byla ta samá žena za další kurdskou větu odsouzena k dalším dvěma letům v kriminále.

Protože se Kurdové nemohli prosadit politicky, zformovali ozbrojené milice PKK a další. Akce PKK a následné odvety připravily o život dalších cca 30 000 lidí. Často to byl čirý terorismus – netřeba si zde Kurdy nějak idealizovat. Na druhou stranu když je vaše menšina nekompromisně likvidována po celých vesnicích, tak se prostě k boji uchýlíte – takhle to prostě funguje.

Během svého pobytu v Istanbulu jsem nenarazil snad na jediného Turka, který by nahlas uznal, že nejlepší by prostě bylo dát Kurdům plná kulturní a jazyková práva a žít s nimi v přátelském soužití. Teda určitě si to někteří mysleli, ale asi neměli odvahu to veřejně říct. Myslím, že každý dospělý člověk chápe, že toto řešení by zabránilo desetitisícům smrtí a lidských tragédií a že majestát turecké republiky by tím nijak neutrpěl, naopak by se Turecko stalo lepší zemí. Ale tato představa byla i pro vzdělané a západně orientované Turky často nepřijatelná – tak silná je indoktrinace v tureckých školách. A když od mládí posloucháte ve zprávách jen to, kolik lidí kurdští (nebo horští) teroristé zase zabili…

Měli jsme v domě jednu starou elegantní paní, bývalou tureckou atašé v Belgii a dalších zemích. Ta si zvykla mluvit s mou ženou, někdy k nám i přišla na nedělní kafíčko. Vzdychala si – co se to s mou zemí děje? Když jsem byla mladá, nikdo z nás holek nenosil šátek. A teď jsem stará, šátek pořád nenosím, ale když vyjdu na ulici, tak ho třetina mladých holek má. Já svou zemi nepoznávám. Tato paní byla svobodomyslná kemalistka, uctívala Atatürka, byla proti dnešnímu diktátorovi, dobře se s ní povídalo – ale Kurdy měla stejně “ráda” jako další naši známí. K naší velké lítosti.

Proč to tak Turci mají? Úplná odpověď určitě přesahuje moje znalosti. Moje skromná teorie – je to projev vnitřní nejistoty a národního komplexu méněcennosti. Turci prošli pomalou agónií své osmanské říše, při níž úplně přišli o sebevědomí a získali obrovský komplex z Evropy. Celé 20. století bylo Turecko zlomená, chudá a nevýznamná země, jen stín bývalé slávy – istanbulský hüzün, tedy historická melancholie nad rozpadajícími se paláci bývalých pašů a vezírů, byla pověstná. Když nějakému raubíři nabančí ještě větší kluci (evropské mocnosti), tak se ten raubíř začne mstít na menších a slabších, než je on. V případě Turků to vedlo k naprosto otřesnému chování vůči všem menšinám, od Arménů přes Řeky až ke Kurdům. Celá mentalita moderního Turecka je postavena na zběsilé obraně “tureckosti” – podle mě prostě projev nevyzrálosti a nedostatku opravdového sebevědomí v základech státu.

Novou dynamiku do toho přinesl Erdoğan, který utrápeným Turkům nabídl kompletní návrat starých zlatých časů – tedy comeback náboženství, silné ekonomiky a mocné Osmanské říše. To je neodolatelný koktejl a podstata Erdoğanova úspěchu. Průmyslová likvidace Kurdů k tomu ovšem patří i nadále – a je o to snadnější, že Turecko je nyní strategickou zemí NATO a nikdo – ani vlastní spojenci – se ho neodváží okřiknout.

I když mám tedy své turecké přátele rád a v jiných věcech jim přeju, tady je můj názor jasný. Američané se opuštěním svých kurdských spojenců zachovali hanebně. Západ tím opět v regionu potvrdil, že se mu nedá věřit a že často nehraje za ty hodné kluky. Je to podle mě fatální strategická chyba, která otevře dveře Íránu a Rusku a možná i znovuzrození ISIS. Postoj A. Babiše, který Erdoğanovu “bezpečnostní zónu” přímo podpořil, je pak ostudný postoj bezpáteřního mimoně – tato hanba bohužel padá i na celou Českou republiku. Německo aspoň zastavilo prodeje zbraní do Turecka, to je podle mě nutné minimum.

Co s tím? Osobně bych preferoval modré přílby OSN a okamžité oddělení válčících stran a garanci bezpečnosti pro Kurdy. Dále myslím, že Evropa bude potřebovat vlastní akceschopnou armádu, a bude ji potřebovat brzo a silnou. Tzv. spojenci v NATO prostě nebudou vždycky kamarádi – černé ovce jsou přímo v alianci, ne jen mimo ni. Jako jednotlivci musíme tlačit na své politiky, aby se toto svinstvo v severní Sýrii snažili ukončit. Můžeme též přispívat kurdským nadacím a charitám – už po nějakých vhodných pátrám, věřím, že i v komentářích se nějaké objeví. Držím Kurdům palce. A osobně držím palce i Turkům, aby jim jednou došlo, že válka je vůl a že s Kurdy měli už dávno vyhulit vodní dýmku míru.

EDIT: Dozvídám se, že ČR také zastavila prodej zbraní Turecku, jsem za to rád.


Původní článek na Facebooku. 12k lajků, 4.4k sdílení.

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno