Projel jsem 65 zemí, ale jen málokterá z nich na sebe může být tak pyšná jako Česká republika.

Když se podíváme zpětně na těch 99 let, můžeme hrdě říct, že jsme za tu dobu – na rozdíl od milých sousedů – jen naprosto výjimečně páchali zlo. Kromě pár chvil po druhé svétové válce, kdy nás přemohla malost a touha po odplatě, jsme byli ten nejpokojnější a nejlepší soused, jakého si můžete přát. K nikomu jsme nelezli přes plot s flintou, zatímco k nám lezli všichni. A když se od nás příbuzní z dvojdomku chtěli odstěhovat, nechali jsme je jít, aniž přitom přišel o život třeba jen jediný plyšový drevokocúr. To je výkon, který svět obdivuje dodneška. A když říkám celý svět, tak nemyslím jen nějaké ty Jižní Súdány, kde je genocida něco jako odpolední hobby – myslím i civilizované země jako Španělsko či Katalánsko, které by se od nás mohly učit ještě dnes. Tahle mírumilovnost je možná největší hodnota Čechů – a spolu se sebeshazujícím humorem snad nejlepší věc, kterou dáváme větu.

Demokracii ve střední Evropě jsme drželi jako poslední, zatímco ostatní už jeli ty svoje diktatury – ostatně skoro jako dnes. Hospodářsky, kulturně, ale třeba i ve sportu jsme vždycky boxovali ve vyšší váhové kategorii, než by nám jako malé zemi příslušelo. Já tohle vnímám dvojnásob zřetelně, protože mám velkou rodinu v Maďarsku a rumunském Sedmihradsku, takže vidím Česko z jiné perspektivy.

Moje maďarská rodina Česko a Československo vždycky obdivovala a nikdy nemohla pochopit, kde se v tak malé zemi bere tolik síly. Babička mojí ženy, Bálintfy Veronika, chodívala jako malá pěšky na trh do ČSR, do její podkarpatské části. Jednak to tam bylo krásné a bezpečné (o pořádek se starali čeští četníci), jednak si tam mohla splnit sen – koupit si pravé české boty. Protože mít české boty, to bylo v tehdejším Maďarsku a Sedmihradsku něco. O českém autě nemluvě.

Obdiv k naší zemi vydržel i za socialismu. Pitomý režim nám tehdy přistřihl křídla, ale Češi stejně vyzařovali aspoň do zemí RVHP. Co mělo na farmě mého tchána nápis Made in Czechoslovakia, to bylo kvalitní a používá se to dodnes. Všechno ostatní vzala rez. A kultura? Celá východní Evropa vyrůstala na našich filmech, animovaných večerníčcích i Nemocnicích na kraji města. Moje žena jako malá znala české herce líp než já. A to samé v literatuře. Když se zeptáte Maďarů, kdo je jejich nejoblíbenější spisovatel, tak se ještě dnes v první trojce často umístí Bohumil Hrabal – univerzálně milovaný pro svůj český humor. To kdybych se zeptal já vás, jaké maďarské spisovatele znáte, tak by většina z vás řekla jen “nem tudom, barátom”. Což není kritika, jen příklad, že Česko a Československo bylo vždycky země, která dávala víc, než by od ní člověk čekal.

Jak jsme na tom dnes? Je to docela dobré – ale může to být ještě lepší!

Hospodářsky jsme zase na svém – jsme automobilová velmoc, průmyslu máme tolik, že k němu ani nemůžeme postavit dost lidí, ekonomicky se zase vracíme do bohaté severní a západní Evropy, kam patříme. A můj tchán pořád obdivuje nové traktory Zetor.

Mírumilovní jsme pořád stejně – i v nejnovějších žebříčcích na internetu furt patříme do první desítky na světě, což už asi není náhoda, asi je to fakt v nás.

Kulturně jsme se myslím trošku stáhli – nevím, jestli nám vyschl talent, nebo jestli se dobří lidé začali realizovat spíš v komerční sféře nebo jestli jsme se zmenšením země trošku sklopili zraky a spokojili se s jakousi okresní úrovní. Ale to je holt kultura, záležitost generační, to se třeba spraví samo.

Ale jsou dvě věci, které nám proti první republice opravdu chybí a které bychom si měli pohlídat.

Za prvé je to noblesa. Jen se podívejte na našeho prvního prezidenta, na všechno, co z něj vyzařuje! Ano, základ naší země je plebejský – ale naši lídři nemusí být naším obrazem v zašpiněném zrcadle čtvrté cenové. Náš prezident může být vzorem, který nás všechny potáhne nahoru a který učiní z Česka noblesnější zemi.

A druhá věc, kterou potřebujeme, je vize a úkol. První republika plnila velkou misi, která ji přesahovala – hospodářsky a kulturně zvednout tehdejší Slovensko a Podkarpatskou Rus, hrát mírotvornou a vyvažující roli v Evropě. Už velikost tohoto úkolu zvedala náš hlas a posilovala naše paže.

No a to samé potřebujeme i teď. Myslím, že nyní žijeme ode dne ke dni, jako malí spokojení kramáři v klidném Hobitíně. Ale vize nám chybí. Já bych si přál svobodnou, vzdělanou a moderní zemi, která je nejtolerantnější na světě. Zemi bez oligarchů, kde demokracie vydrží nejdéle v Evropě. Zemi, která je tak bohatá, že začne i nezištně pomáhat jiným. A zemi, která je tak cool a neřeší náboženství a hadry a účesy, že je majákem v moři hrůz pro disidenty celého světa, ale taky magnetem pro nejlepší mozky planety. V prvních 99 letech jsme k tomu podle mě udělali dobrý první krok. No a teď začněme dělat ten druhý. Třeba už s tím noblesním prezidentem.

Původní text na Facebooku. 3.7k lajků, 654 sdílení.

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno