Články označené štítkem humor

Jeremy Clarkson: Round the bend

Très bien – a plumber in a tux – Citroën Berlingo Multispace
„It’s also true, of course, that Parisian women are very elegant, but I always think they were put on earth to make Italian clothes look good. And have you ever been in a Frenchman’s house? Holy cow. It’s an orgy or horror: antimacassars, Dralon, floral wallpaper, Formica and chintz. …
Číst dál »

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj

Poláci mají zdá se nějakou potřebu psát o jiných národech v regionu. Viz velmi podobné povídání Krzysztofa Vargy o Maďarech
Číst dál »

Charles Bukowski: Těžký časy

„Ale znáš to, jenom nudný lidi se nudí. Věčně musí do něčeho šťourat, aby se cítili naživu.“ (128)

Čtyři metráky
Seděli tam a snažili se vstřebat to pivo.
„Chce někdo koukat na telku?“ zeptal se Louie.
„Ať tě to ani nenapadne,“ okřikla ho Gloria.
Najednou se ozvala mohutná exploze a otřáslo to stěnami.
„Proboha!“ zvolal Eric.
„Co to bylo?“ zeptala se Gloria.
Louie šel ke dveřím a otevřel. Byli ve druhém poschodí. Byl tam balkón a motel stál u plaveckého bazénu. Louie se podíval dolů. „Nebudete tomu věřit, ale v bazéně je čtyřmetrákovej chlap. Tu šlupku způsobil jeho skok do vody. Nikdy jsem tak velkýho chlapa neviděl. Je obrovskej. A má někoho s sebou, ten váží kolem dvou metráků. Vypadá jako jeho syn. Teď skočí syn, Pozor!“
Následovala další exploze. Stěny se opět zatřásly. Gejzíry vody vystříkly z bazénu.
„Teď plavou vedle sebe. Božskej pohled!”
Eric a Gloria šli ke dveřím a vykoukli ven.
„To je nebezpečná situace,“ prohlásil Eric.
„Jak to myslíš?“
„Tak, že při pohledu na všechen ten tuk jsme schopní na ně pokřikovat. Jsme dost pitomí, že ano. Jenže při takový kocovině se může stát cokoli.“
„Jasně, už je vidím, jak vybíhají nahoru a tlučou na dveře,“ přidal se Louie.
„Jak se vypořádáme se čtyřma metrákama?“
„Není šance ani s pořádnou fyzičkou.“
„S mizernou fyzičkou je to totálně bez šance.“
„Správně.“
„HEJ, TLUSŤOCHU!“ zaječel Louie dolů.
„Ale ne,“ zvolal Eric, „prosím tě ne. Je mi blbě…“
Oba tlustí muži vzhlédli z bazénu. Oba měli na sobě světle modré plavky.
Hej, tlusťochu!“ křičel Louie. „Vsadím se, že kdyby sis pšoukl, odfoukl bys mořský řasy odtud na Bermudy!
„Louie,“ ozval se Eric, „tam dole žádný mořský řasy nejsou.“
Žádný mořský řasy tam nejsou, tlusťochu!“ křičel Louie. „Musels je vysát svou prdelí!
„Proboha,“ vzdychl Eric, „jsem spisovatel, protože jsem zbabělej, a teď mě čeká náhlá a krutá smrt.“
Větší tlusťoch vylezl z bazénu a ten menší ho následoval. Bylo slyšet, jak stoupají po schodech: žuch, žuch, žuch. Stěny se třásly. Louie zavřel dveře a zahákl řetízek.
„Co má tohle všechno společnýho se slušnou a nadčasovou li-teraturou?“ ptal se Eric.
„Zdá se, že nic,“ odpověděl Louie.
„Ty a ten tvůj malej, zasranej cyklostyl,“ ulevil si Eric.
„Mám strach,“ přidala se Gloria.
„Ten máme všichni,“ prohlásil Louise. A už byli u dveří. BUCH, BUCH, BUCH, BUCH!
„Ano?” ozval se Louie. „Co se děje?“
„Otevřte ty zasraný dveře!“
„Tady nikdo není,“ špitl Eric.
„Já vás naučím, hajzlové!“
„Ano, učte mě prosím, pane!“ odpověděl Eric.
„Hele, proč si to říkal?“ zeptala se Gloria.
„Sakra,“ zaklel Eric, „jenom se snažím s ním souhlasit.“
„Otevřte, nebo projdu dveřma!“
„Taky bysme té mohli nechat, ať to zkusíš,“ provokoval Louie. „Uvidíme, co dokážeš.“
Uslyšeli zvuk kůže tlačící do dveří. Bylo vidět, jak se dveře hý­bou a povolují.
„Ty a ten tvůj zasranej cyklostyl,“ ulevil si Eric.
„Byla to dobrá mašina.“
„Pomoz mi podepřít ty dveře,“ řekl Eric.
Stáli tam a podpírali dveře proti té obrovské váze. Dveře povo­lily. Pak uslyšeli další hlas. „Hej, co se tam, do prdele, děje?“ „Chci dát tady těm nulám lekci, o to jde!“
„Rozmlať ty dveře a já zavolám policajty!“
„Cože?“
Následoval další pokus, pak ticho. Kromě těch hlasů.
„Mám podmínku za násilnosti. Asi bych toho měl tentokrát ne­chat.“
„Jasně, klídek, nechceš nikomu ublížit.“
„Ale oni mi zkazili plavání.“
„Jsou důležitější věci než plavání, chlapče.“
„Jasně, například jídlo,“ řekl Louie skrz dveře.
BUCH! BUCH! BUCH! BUCH!
„Co chcete?“ zeptal se Eric.
„Poslouchejte, hošánci! Jestli od vás uslyším jediný pípnutí, jedno jediný pípnutí, jsem nahoře!“
Eric a Louie byli zticha. Slyšeli, jak dva tlustí muži scházejí ze schodů.
„Myslím, že jsme jim to mohli nandat,” prohlásil Eric. „Tlusťoši jsou nepohybliví. Jsou v pohodě.“
„Jo,“ přisvědčil Louie, „mohli jsme jim to nandat. Samozřejmě kdyby se nám doopravdy chtělo.“
„Došlo pivo,“ ozvala se Gloria, „určitě bych zvládla studený. Mám nervy totálně nadranc.“
„Tak jo, Louie,“ řekl Fric, „ty běž pro pivo a já ho zaplatím.“ „Ne,“ ohradil se Louie, „běž ty. Já ho zaplatím.“
„Já zaplatím,“ prohlásil Eric, „a pošleme Glorii.“
„Dobře,“ souhlasil Louie.
Eric dal Glorii peníze a instrukce, otevřeli dveře a pustili ji ven. Bazén byl prázdný. Bylo krásné kalifornské ráno, zakouřené, bez­barvé a mrtvé.
„Ty a ten tvůj zasranej cyklostyl,“ ozval se Eric.
„Je to dobrej časopis,“ prohlásil Louie, „stejně dobrej jako vět­šina ostatních.“
„Asi máš pravdu.“
Pak tam postávali a posedávali a zase stáli a čekali na Glorii, přijde zpátky s vychlazeným pivem.“ (54-57)

Jan Lukeš: Můj život v hudbě

Jan Lukeš, *1912, +1977, 1946 zbaven svéprávnosti pro propagaci paxismu, autor 38 oper, 13 symfonií (první byla rovnou Devátá), mnoha písní (např. Písně mrtvých želv, Totenschildkrötchenlieder), cca 100 matematických pojednání a 16 umělých jazyků, z nichž iškovština měla i vlastní slovník o 6000 slovech. Mj. vynalezl mrakodrapové činžáky zvané „Leninovy věže“ pro 10 000 obyvatel se zevní serpentinovou silnicí, výrobu diamantu kulometem či syntoládu, umělou čokoládu z kakaových bobulí a ojetých pneumatik, pomocí níž chtěl zmínit hlad ve třetím světě.
Číst dál »

Daniil Charms: Dobytku smíchu netřeba

Truhla

„Člověk s tenkým krkem vlezl do truhly, zaklapl víko a začal se dusit. „Tak,“ povídá si ten člověk s tenkým krkem, zatímco se dusil, „dusím se v truhle, protože mám tenký krk. Víko truhly je zavřené a nepustí ke mně vzduch. Budu se dusit, ale víko stejně neotevřu. Budu pomalu umírat. Spatřím boj mezi životem a smrtí. Při stejných šancích proběhne neobyčejný zápas, nebot přirozeně bude vítězit smrt a život, odsouzený k smrti, se bude jen marně rvát s nepřítelem, do poslední minuty však neztratí marnou naději. V bitvě, která se ted strhne, má život jedinou šanci, jak zvítězit: musí donutit mé ruce, aby otevřely víko truhly. Uvidíme, kdo z koho. Strašně to tu páchne naftalínem. Pokud zvítězí život, posypu věci v truhle machorkou… A už to začalo nemohu dýchat. Je to jasné, je po mně! Už pro mě není cesty zpět! Ale v hlavě? – Nic vznešeného! Dusím se!
Ach! Co to má znamenat? Ted se něco stalo, ale co vlastně? Nedokážu to pochopit. Cosi jsem zahlédl nebo jsem něco zaslechl?
Ach! Už zase! Můj bože! Nemohu se nadechnout. Zdá se, že umírám…
A co má znamenat zase tohle? Proč zpívám? Nebolí mě krk?… A kde je truhla? Proč vidím vše, co je v mém pokoji? A dokonce ležím na podlaze? Kde je truhla?
Člověk s tenkým krkem se zdvihl z podlahy a rozhlédl se kolem. Po truhle ani vidu. Na židlích a na posteli ležely věci vyndané z truhly, ale truhla nikde. Člověk s tenkým krkem povídá:
„To tedy znamená, že život zvítězil nad smrtí mně neznámým způsobem.“ (30. ledna 1937)

Co se dnes prodává v obchodech

Koratygin přišel za Tikakijevem, ale nezastihl ho doma.
Tikakijev byl zrovna v obchodě a kupoval tam cukr, maso a okurky. Koratygin postál před Tikakijevovými dveřmi a už se chystal napsat vzkaz, když tu vidí, že se Tikakijev vrací a nese kabelu.
Koratygin vykřikl:
„Už tu na vás čekám celou věčnost!“
„To není možné,“ povídá Tikakijev, „vždyf jsem z domu sotva dvacet minut.“
„No, o tom nic nevím,“ řekl Koratygin, „ale já už tu čekám celou hodinu.“ „Nelžete!“ řekl Tikakijev. „Že se nestydíte!“
„Vašnosto,“ povídá Koratygin, „dávejte si pozor na jazyk!“ „Myslím si…“ začal Tikakijev, ale Koratygin mu skočil do řeči:
„Jestli si myslíte…“ řekl, ale v tom mu do řeči skočil Tikakijev a povídá: „Ty jsi mi pěkný ptáček!“
To Koratygina tak rozběsnilo, že si prstem stiskl jednu nosní dírku a druhou se na Tikakijeva vysmrkal.
V tu ránu Tikakijev vytrhl z kabely tu největší okurku a udeřil s ní Koratygina do hlavy.
Koratygin se chytil za hlavu, svalil se a umřel.
Vida, jaké chlapácké okurky se dnes prodávají v obchodech!“ (19. srpna 1936)

Ivan Wernisch: Doupě latinářů

Stmívání v Uhrách

„Pomalu přestávám rozeznávat obrázky ve svém Baedekru. V Šeredi, nebo jak se to město jmenuje, se totiž stmívá. Teprve stmívá, ale z vykřičených čtvrtí se již ozývá podezřelé ticho. Potkávám zajímavé místní typy. Rázovitý Hucul žene před sebou mezka s dálnopisem na hřbetě. Ten dobrý muž nechce ani na okamžik ztratit spojení se svou burzou.

Přes opuštěné soudní náměstí se přižene jízdní četa nahých pitubských kopiníků (místo je dobře chráněno před útoky bojovných Karačajů). Ještě tu tiše skřípe řetízkový kolotoč. Zavěšeno na něm otáčí se zasmušilé poslední dítě.“ (81)