MobilMania: Jak maďarský kopáč donutil Chucka přiletět do ČR (přepis mého vyprávění na Czech Internet Foru).
„Z dětství v Maďarsku jsem si ze všeho nejvíc oblíbil vůni, která se linula z bytů kolem jedné hodiny odpoledne, kdy se prostíralo na stůl. Nasládlé aroma zeleniny dušené na sádle, leča, plněných paprik a zapékaných brambor. Levných, sytých jídel o jednom chodu, po nichž už člověk nemusel celý den nic jíst.“ (7)
„Všechny ty rodiny vypadaly podobně: manžel byl hubený a šlachovitý, ačkoli s vypouklým břichem, které mu vzdouvalo sváteční teplákovou soupravu, manželka byla zavalitá a obtloustlá a loudavými pohyby a s okázalým úsilím zdolávala cestu z kuchyně do obývacího pokoje, tak, aby si všichni všimli jejího nadlidského úsilí, případně vytírala podlahu, vždy úslužná a v plné práci, a přinášela kávu a pálinku. A k tomu děti, obvyklé líbezné, černovlasé dcery se sportovním nebo hudebním nadáním, které nejspíš později výměnou za něco jiného svůj talent promarnily a provdaly se za nějakého zoufalce, čímž rozšířily početné řady maďarské armády zoufalých žen pohroužených do žalu a depresí. Obvykle se jmenovaly Zsuzsi nebo Ági, cvičily na housle, trénovaly moderní gymnastiku, ale dnes už se jejich štíhlá linie jistě propadla do zapomnění, jejich útlost zhrubla a jejich životy plynou bez náznaku jakékoli naděje.“ (8)
„V Budapešti se každá třetí čajovna jmenuje Nostalgie, jsou tu k mání nostalgické bonbóny, nostalgie pokrývá mechem zdi domů i dláždění ulic. Je to teskný povzdech za někdejší slávou, ačkoli o poslední opravdové slávě se dalo mluvit před více než pěti sty léty, za vlády krále Matyáše Korvína, pokud tedy nebereme v úvahu proslulost maďarské kopané v padesátých a šedesátých letech nebo mezinárodní věhlas kapel Omega a Lokomotiv GT v letech sedmdesátých.“ (9)
„Turul, tento kuriózní kříženec orla s husou, je zosobněním maďarských snů a komplexů.“ (10)
„Sklon Maďarů k zádumčivosti vyplývá do značné míry z místní kuchyně. … Mě osobně po každém vydatném budapešťském pokrmu zaplaví melancholie, stesk, smutek a nelibost. Krev stéká z hlavy do žaludku, aby podpořila trávicí procesy, pocit fyzické tíhy se pojí s přesvědčením, že vše smysluplné se už v mém životě odehrálo… (23)
„Maďarský způsob stravování však v sobě skrývá něco víc než jen smutek a melancholii; je to zoufalost, snad nikde jinde na světě se totiž nepodávají tak velké porce, dokonce ani v Americe, v zemi, kde je největší snad úplně všechno, třebaže tam nejsou největší ani porce jídla, ani melancholie.“ (26)
„Když se na ulicích Budapešti objeví pečené kaštany, je to znamení, že už nastal opravdový podzim se svým časným stmíváním, celodenním šerosvitem a zneklidňujícím mrholením, které ohlašuje, že budapešťský splín právě vstoupil do dalšího stadia.“ (27)
„Nostalgie tvoří základ, na němž staví maďarská identita. Nostalgie po dobách věhlasu, ačkoli to byl často věhlas iluzorní. Je však jen velmi těžké vystavět na nevyléčitelném zármutku pociťovaném vinou porážky identitu jinou než nešťastnou. Maďaři proto už navždy zůstanou nešťastní. Budou tiše sedět, pojídat perkelt, zapíjet ho pálinkou a truchlit – podobně jako melancholici, kteří vlastně ani nevědí, po čem tak teskně vzdychají.“ (36)
„Moháčské trauma je dodnes – kromě Trianonu – největším a nejbolestnějším nádorem na maďarské historické paměti. Výčet maďarských vítězství je krátký, je tedy mnohem snazší na ně zapomenout. Těžko může upřímně truchlit země, která zakoušela samá vítězství. Kdo však zabrání bědovat nad svým osudem zemi, která zažívala jen samé porážky? Když má člověk na paměti, že byl pokaždé v roli poraženého, pomáhá mu to zapomenout, že ne vždy se jeho země ocitla v postavení oběti, ale občas se z ní vyloupl i kat. Výčet maďarských porážek zmírňuje výčet maďarských zločinů.“ (52)
„Maďaři trpí chronickým pocitem výjimečnosti, Nepatří ani ke slovanským národům, ani k Balkánu, ani ke germánské kultuře, nemohou se identifikovat se žádnou komunitou kromě Maďarů žijících v sousedních zemích. Nejbližší příbuzní, Finové a Estonci, jsou jim příliš vzdáleni. Patří k jiné kultuře – ke kultuře chladného severu, polárních zim a hospodářského blahobytu.“ (78)
„Utopeni v Karpatské kotlině, jedineční a neopakovatelní ve své jinakosti, s odlišným jazykem a odlišným původem, jsou odkázáni k tomu, aby byli Jiní. Člověk, který je k něčemu odkázán, se však nemůže cítit šťastný. Neustále se cítí ohrožen, vidí kolem sebe samé pronásledovatele. Pro Maďary je tedy jejich jinakost zdrojem hrdosti, ale je to hrdost v zásadě nešťastná. Proto být Maďarem znamená prokletí.“ (79)
„Upřímně řečeno, kdybychom se zbavili Bělehradu, Bukurešti a Bratislavy, život v Budapešti by byl rázem mnohem příjemnější.“ (116)
„Dokud totiž budou čtyřka a šestka jezdit po Nagykörútu, dotud bude existovat Budapešť i celé Maďarsko.“ (119)
„Volba na Pětikostelí [Pécs jako Evropské hlavní město kultury 2010] padla podle oficiálního výkladu díky tomu, že město nabídlo nejlepší program, ale možná by mohlo být skutečným důvodem to, že jde o nejméně depresivní město v Maďarsku, a tím i nejméně maďarské.“ (143)
„Lepší je jet do Villány, kde i během sezóny vládne větší klid, sklípků je tu rozhodně méně než v Údolí Krásné paní, a přece je to tu krásnější a příjemnější, protože to není jen obrovská pijácká tržnice. No a navíc jsou červená vína z Villány nejlepší v celé zemi.“ (156)
No jo, je to tak. Od července se vracím domů; po devíti letech u Vodafonu měním tričko a nastupuju k T-Mobilu. Zároveň se taky logicky stěhujeme z Maďarska zpátky do ČR.
Jak se taková věc semele? Nebudu si vymýšlet žádná sofistikovaná zdůvodnění ani povídání o tom, že po tak dlouhé době potřebuju změnu a že u Dunaje je moc komárů atd. atd. (i když teda ti komáři tu jsou!) T-Mobile mi prostě udělal nabídku, která se nedala odmítnout, jak říkal kolega Corleone. A tak do toho jdu a těším se. S Vodafonem jsem to udělal pěkně transparentně, všechno jsem jim tady řekl, dohodli jsme se, s vedením českého Vodafonu jsem se taky hezky rozloučil a je to. Byli jsme a zůstáváme přáteli – ono to po těch letech ani jinak nejde.
Lidi v T na mě udělali skvělý první dojem, myslím, že si mi tam bude líbit. Je jasný, že je to jiná firma a má trošku jiná očekávání – nečekejte proto prosím žádné blázniviny v TV. Ale se zbytkem komunikace si opravdu zkusíme pohrát, ať je všechno co nejlepší pro zákazníka. To je taková jediná zásada, které si vážně držím, a chci to tak nechat. Tak mi prosím držte palce a těm v T taky, ať jsou se mnou spokojení.
V Maďarsku se už delší dobu koná jaro, což je paráda. Teplo, světlo, slunečno, místy už vykukují i typické maďarské dekolty, které jsou tak hluboké, jako je Balaton mělký. Čápi přilítli už asi před měsícem. Zde náhodný kolemjdoucí v Hortobágyi.

Největší maďarský časák o reklamě – Kreatív – zrovna zveřejnil žebříček reklamy za rok 2009. Je to něco jako reklamní Oskaři a hrozně se tu na to věří. Žebříček se počítá ze všech cen, co kdo za rok obdržel. No a nás hrozně potěšilo, že Vodafone se stal 2. nejkreativnější firmou v zemi. Je to docela skok – před rokem jsme byli až sedmí. Jestli se chcete trochu pocvičit v maďarštině, tak tady je tabulka a link na celý článek.

Pro začínající hungaristy: to sexy slovo „ügyfelek“ v záhlaví tabulky znamená „klienti“.
No, jsme rádi. Reklamy se líběj, ukazatele značky letěj nahoru a prodeje jsou taky fajn – jsme jediný operátor v Maďarsku, kterému přibývají zákazníci. Není to špatný, mohlo by bejt i hůř.
V září jsme spustili novou kampaň Vodafone Rodina. Jestli se chcete kouknout na verzi s anglickými titulky, tady je. Spot točil český režisér Jakub Kohák a udělal to skvěle. Reklama prodává jak vzteklá, takže všichni ve firmě mají pusu od ucha k uchu…
Tahle Youtube verze má opravdu děsnou kvalitu obrazu, ale lepší zrovna po ruce nemám, takže musí stačit.
A ještě krátký 15sekundový spotík na telefon…
Musím se pochlubit – mám další formulový skalp. Ve čtvrtek jsem dělal malý rozhovor s Heikki Kovalainenem a jako největší trapák jsem si od něj nechal podepsat čepici. Po loňské soutěži s Lewisem Hamiltonem a předloňském setkání s Davidem Coulthardem mám tedy na kontě už tři piloty. Jsem holt fanda, co nadělám.


Držel jsem dneska Heikkimu palce, a taky mu to docela jelo – skončil pátý.
O víkendech je teď bez výjimky hic jak blázen a my projíždíme Maďarsko křížem krážem. Včera jsme se cestou z vinařské oblasti Villány (dole kousek od chorvatských hranic, asi nejjiskrnější červené ve střední Evropě) zastavili u slavného Moháče. Jo jo, tam, kde byla ta velká bitva s Turkem.

Žijou tam dvě národnostní menšiny, což Maďaři okázale respektují cedulemi v němčině a chorvatštině. (I když jinak se zrovna probíhající volební kampaň nese čistě v duchu „Maďarsko Maďarům“. Ale o nacionalismu až někdy příště.)

Timince jsme se museli vysvětlit, že tady kdysi dávno maďarský a český král Lajos II. bojoval proti Turkům. A že umřel támhle v tom zatrachtilém potoku Csele. Překvapilo ji to, protože my jako rodina máme přece Turecko rádi a ona dodnes vzpomíná na to, jak si v Istanbulu hrávala s dcerami domovníka Hasana. Takže nakonec položila věnec i za Turky. No není to pěkné gesto od takové česko-maďarské holčičky? Na Timi je vidět, že se ta naše Evropa za těch skoro 500 let přece jen trošku zcivilizovala.
Jo a mimochodem – potok Csele je zatrachtilý nejen kvůli Ladislavovi Ludvíkovi II. Jagellonskému, ale taky kvůli tomu, že dodnes terorizuje okolí nekřesťanskými hordami komárů. Když jsem se před lety flákal v dunajské letě, tak jsem myslel, že tam je komárů docela dost. Ale moháčské bažiny hrajou ještě úplně jinou ligu, což je dodnes vidět na celé naší rodině.
Jo a ještě jedno mimochodem. U nás doma, páč bydlíme u Dunaje, je momentálně taky překomárováno. Sousedi nám říkali, že už si stěžovali na samosprávě čtvrti Óbuda (Stará Buda). Že prej je polovina května a považte, ještě neletěl vrtulník! Koukal jsem na to jak blázen – co s tím má co dělat vrtulník? Ale teď už to vím – město platí každý rok vrtulník, který přelétává nad Dunajem a kropí komáry nějakým svinstvem. No a tento rok bylo potřeba zahájit protikomáří kampaň již počátkem května, ale samospráva se dobře o týden opozdila. Zločinci! Takže nyní i Bea sedí doma a čeká, kdy se na obzoru objeví přátelské vrtulníky.
Jaro v Maďarsku je super. Přece jen je tu o kus tepleji a hlavně slunečněji než v Čechách, no a teď v dubnu už je to docela znát. O víkendu se celá Budapešť nahrne na naše nábřeží – bydlíme krok od Dunaje v nejzelenější části města – a všichni se tu začnou rekreovat o sto šest. Všechny bývalé csónakházy (domy, v nichž bývaly na zimu uloženy čluny) jsou zrekonstruované na hospůdky, které teď slavnostně otevřely. Každá má ohromnou terasu vybíhající až do vody a v každé jsou mraky Ištvánů a Ildikó, které se cpou pečenými hejky (hekk) a jinou čerstvou rybinou. Voní mi to prakticky až k počítači. Ještě víc oceňuju, že obyvatelstvo je natolik pokročilé, že ty ryby často zapíjí českým pivem – hlavně Plzní nebo Budvarem. Ale i Kozel se točí v jednom podniku cca 50 metrů od nás. To už je vážně parádní kombinace. I ten Dunaj se úplně změnil. Jezdí tu teď jiné, větší lodě – výletní parníky z Rakouska, ale i těžké kusy s ukrajinskými nebo moldavskými nápisy. To se mi líbí, je to skoro jako vloni na Bosporu.
My víkendy prožíráme ve fantastických cukrárnách (máme teď nového favorita, ale o tom příště) nebo jezdíme nahoru do Szentendre, což je něco jako maďarský Český Krumlov. Tady je zrovna Timi v takové venkovské idylce. Další fotky jsou zase na SmugMugu.
V Maďarsku se slavil faršang (karneval) a ve školce byla samozřejmě akce. Timi šla za Pirošku, tedy za naši Červenou Karkulku. Mimochodem ve školce se Timině moc líbí. Když jsme ji tam v listopadu vedli poprvé, mysleli jsme, kolik nebude řevu. Ale nebrečela ani jednou. Našla si tam svou první životní kamarádku – Gréti – a kvůli ní chce do školky i o víkendu. No tak kéž jí to vydrží.



Černý Petr
Domek
Fotky
Reklamy
Vosa na jazyku


