„Z dětství v Maďarsku jsem si ze všeho nejvíc oblíbil vůni, která se linula z bytů kolem jedné hodiny odpoledne, kdy se prostíralo na stůl. Nasládlé aroma zeleniny dušené na sádle, leča, plněných paprik a zapékaných brambor. Levných, sytých jídel o jednom chodu, po nichž už člověk nemusel celý den nic jíst.“ (7)

„Všechny ty rodiny vypadaly podobně: manžel byl hubený a šlachovitý, ačkoli s vypouklým břichem, které mu vzdouvalo sváteční teplákovou soupravu, manželka byla zavalitá a obtloustlá a loudavými pohyby a s okázalým úsilím zdolávala cestu z kuchyně do obývacího pokoje, tak, aby si všichni všimli jejího nadlidského úsilí, případně vytírala podlahu, vždy úslužná a v plné práci, a přinášela kávu a pálinku. A k tomu děti, obvyklé líbezné, černovlasé dcery se sportovním nebo hudebním nadáním, které nejspíš později výměnou za něco jiného svůj talent promarnily a provdaly se za nějakého zoufalce, čímž rozšířily početné řady maďarské armády zoufalých žen pohroužených do žalu a depresí. Obvykle se jmenovaly Zsuzsi nebo Ági, cvičily na housle, trénovaly moderní gymnastiku, ale dnes už se jejich štíhlá linie jistě propadla do zapomnění, jejich útlost zhrubla a jejich životy plynou bez náznaku jakékoli naděje.“ (8)

„V Budapešti se každá třetí čajovna jmenuje Nostalgie, jsou tu k mání nostalgické bonbóny, nostalgie pokrývá mechem zdi domů i dláždění ulic. Je to teskný povzdech za někdejší slávou, ačkoli o poslední opravdové slávě se dalo mluvit před více než pěti sty léty, za vlády krále Matyáše Korvína, pokud tedy nebereme v úvahu proslulost maďarské kopané v padesátých a šedesátých letech nebo mezinárodní věhlas kapel Omega a Lokomotiv GT v letech sedmdesátých.“ (9)

„Turul, tento kuriózní kříženec orla s husou, je zosobněním maďarských snů a komplexů.“ (10)

„Sklon Maďarů k zádumčivosti vyplývá do značné míry z místní kuchyně. … Mě osobně po každém vydatném budapešťském pokrmu zaplaví melancholie, stesk, smutek a nelibost. Krev stéká z hlavy do žaludku, aby podpořila trávicí procesy, pocit fyzické tíhy se pojí s přesvědčením, že vše smysluplné se už v mém životě odehrálo… (23)

„Maďarský způsob stravování však v sobě skrývá něco víc než jen smutek a melancholii; je to zoufalost, snad nikde jinde na světě se totiž nepodávají tak velké porce, dokonce ani v Americe, v zemi, kde je největší snad úplně všechno, třebaže tam nejsou největší ani porce jídla, ani melancholie.“ (26)

„Když se na ulicích Budapešti objeví pečené kaštany, je to znamení, že už nastal opravdový podzim se svým časným stmíváním, celodenním šerosvitem a zneklidňujícím mrholením, které ohlašuje, že budapešťský splín právě vstoupil do dalšího stadia.“ (27)

„Nostalgie tvoří základ, na němž staví maďarská identita. Nostalgie po dobách věhlasu, ačkoli to byl často věhlas iluzorní. Je však jen velmi těžké vystavět na nevyléčitelném zármutku pociťovaném vinou porážky identitu jinou než nešťastnou. Maďaři proto už navždy zůstanou nešťastní. Budou tiše sedět, pojídat perkelt, zapíjet ho pálinkou a truchlit – podobně jako melancholici, kteří vlastně ani nevědí, po čem tak teskně vzdychají.“ (36)

„Moháčské trauma je dodnes – kromě Trianonu – největším a nejbolestnějším nádorem na maďarské historické paměti. Výčet maďarských vítězství je krátký, je tedy mnohem snazší na ně zapomenout. Těžko může upřímně truchlit země, která zakoušela samá vítězství. Kdo však zabrání bědovat nad svým osudem zemi, která zažívala jen samé porážky? Když má člověk na paměti, že byl pokaždé v roli poraženého, pomáhá mu to zapomenout, že ne vždy se jeho země ocitla v postavení oběti, ale občas se z ní vyloupl i kat. Výčet maďarských porážek zmírňuje výčet maďarských zločinů.“ (52)

„Maďaři trpí chronickým pocitem výjimečnosti, Nepatří ani ke slovanským národům, ani k Balkánu, ani ke germánské kultuře, nemohou se identifikovat se žádnou komunitou kromě Maďarů žijících v sousedních zemích. Nejbližší příbuzní, Finové a Estonci, jsou jim příliš vzdáleni. Patří k jiné kultuře – ke kultuře chladného severu, polárních zim a hospodářského blahobytu.“ (78)

„Utopeni v Karpatské kotlině, jedineční a neopakovatelní ve své jinakosti, s odlišným jazykem a odlišným původem, jsou odkázáni k tomu, aby byli Jiní. Člověk, který je k něčemu odkázán, se však nemůže cítit šťastný. Neustále se cítí ohrožen, vidí kolem sebe samé pronásledovatele. Pro Maďary je tedy jejich jinakost zdrojem hrdosti, ale je to hrdost v zásadě nešťastná. Proto být Maďarem znamená prokletí.“ (79)

„Upřímně řečeno, kdybychom se zbavili Bělehradu, Bukurešti a Bratislavy, život v Budapešti by byl rázem mnohem příjemnější.“ (116)

„Dokud totiž budou čtyřka a šestka jezdit po Nagykörútu, dotud bude existovat Budapešť i celé Maďarsko.“ (119)

„Volba na Pětikostelí [Pécs jako Evropské hlavní město kultury 2010] padla podle oficiálního výkladu díky tomu, že město nabídlo nejlepší program, ale možná by mohlo být skutečným důvodem to, že jde o nejméně depresivní město v Maďarsku, a tím i nejméně maďarské.“ (143)

„Lepší je jet do Villány, kde i během sezóny vládne větší klid, sklípků je tu rozhodně méně než v Údolí Krásné paní, a přece je to tu krásnější a příjemnější, protože to není jen obrovská pijácká tržnice. No a navíc jsou červená vína z Villány nejlepší v celé zemi.“ (156)