Články označené štítkem smysl života

40

A je to tady, zítra mi bude 40. To je takovej večír, kdy člověk chtě nechtě řeší velký životní otázky. Číst dál »

Hans Küng: Na počátku všech věcí

„Úsilí pochopit vesmír je jednou z velmi mála věcí, která pozvedá lidský život trochu nad úroveň frašky a dává mu něco z krásy tragédie.“ (66)

Chalíl Džibrán: Prorok

O manželství
„Buďte spolu, dokud bílé perutě smrti nerozpráší vaše dny.
Buďte spolu i v mlčenlivé paměti boží.
Ale ať jsou ve vaší pospolitosti prostory
a nebeské vánky tančí mezi vámi.

Plňte si vzájemně své číše, ale nepijte z jediné číše.
Dávejte si vzájemně ze svého chleba, ale nejezte vždy jen z téhož krajíce.
Zpívejte, tančete a radujte se spolu, ale dopřejte jeden druhému, aby byl sám,
právě tak, jak jsou samy struny loutny, i když se všechny zachvívají stejnou melodií.“ (18)

„A stůjte při sobě, ale ne příliš blízko sebe:
neboť pilíře chrámu stojí odděleně
a dub neroste ve stínu cypřiše, ani cypřiš ve stínu dubu.“ (19)

O dětech
„Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém.
Přicházejí skrze vás, ale ne od vás.
A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří.

Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky,
neboť ony mají své vlastní myšlenky.
Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším,
neboť jejich duše přebývají v domově zítřka, který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech.
Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě.
Neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.
Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy.
Lučištník vidí na stezce nekonečna terč a napíná vás svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko.
Ať napínání rukou Lučištníka je pro vás radostí.
Neboť jak miluje šíp, který letí, tak miluje také luk, který je pevný.“ (20)

O dávání
„A je něco, co byste mohli odepřít?
Vše, co máte, bude jednoho dne rozdáno.
Proto dávejte nyní, aby doba dávání byla vaše, ne vašich dědiců.

Často říkáte: „Dal bych rád, ale jen těm, kdo si to zaslouží.“
Stromy ve vašem sadu to neříkají, ani stáda na vašich pastvinách.
Dávají, aby mohly žít, neboť nedat znamená zahynout.“ (22)

O jídle a pití
„Když zabíjíte zvíře, řekněte mu v duchu:
„Tatáž moc, která zabíjí tebe, zabíjí i mne; i já budu stráven.
Neboť zákon, který tě vydal do mých rukou, vydá i mne do rukou mocnějšího.
Tvá krev a má krev je táž míza, která živí strom nebes.“ (24)

O svobodě
„Protože svobodni můžete být jen tehdy, když se vám i sama touha po hledání svobody stane jhem, a když přestanete mluvit o svobodě jako o cíli a naplnění.

Budete svobodni, ne až vaše dny budou bez starostí a vaše noci bez touhy a zármutku,
ale až starosti, touhy a zármutek opásají váš život a vy se nad ně povznesete nazí a nespoutaní.“ (43)

Milan Machovec: Filozofie tváří v tvář zániku

„A bohužel i tím, že sport dal „bojechtivým mužům“ jakousi quasi-humánní náhražku bojovnosti, sice snad přispívá k nechuti válčit, ale žel také masově odvádí od zájmu o veřejné věci vůbec, dává miliónům „fanoušků“ líbivý pseudoproblém, „kdo vyhraje příští neděli“, ale tím je i vede k tomu, že skutečné záležitosti lidské pospolitosti ponechávají hrstce manažerů, rutinérů, kariéristů a psychopatů. Kult sportu učinil „normálním jevem“, že dospělý muž se jako desetiletý kluk neustále zabývá hrou a že se „do ničeho jinak neplete.“ (83)

„Zralý člověk tedy podle Aristotela nikdy nehledá radost či štěstí (to je typické pro lidský průměr a hlupáky), nýbrž cosi takového se u něho dostavuje je nepřímo jako důsledek jeho tvořivosti, jeho cílevědomě orientované práce.“ (137)

„Topografické analogie, jichž lze najít desítky, v nejednom případě skutečně přímo frapantní (tak např. vždy vedle sebe řeky Don a Dee ve Skotsku, Dee ve Walesu, Don v Bretagni, Donge a Dyle v Nizozemí, Dunaj a Dyje e střední Evropě atd.)“ (214, o keltských jménech řek)

„Ještě do 19. století byl např. vzhled vesnice jakousi nejpřirozenější ukázkou pečlivosti či lajdáctví jejích obyvatel a nikoho by ani nenapadlo, že by vinna byla „obec“ a jednotlivci přitom čistí jako lilie. Podobný nesmysl naopak se dnes miliónům stal úplnou samozřejmostí.“ (264)

„Prostředky ženského umění „provokovat“ jsou vlastně dnes masově „vyučovány“, většinu z nich proto většina žen nevytváří z vlastních zdrojů, ale nosí na trh jen dobové imitace. To spíš tím, neboť brzy zjistí, že mužovu pozornost lze těmito imitacemi upoutat nejen stejně dobře, ale dokonce mnohem snáze a rychleji než ze zdrojů vlastní originality.“ (293)

„Hektor je postava zrale mužná, vše myšlenkově reflektující, proto propadá rezignaci a skepsi, kdežto Achilleus je typem hrdiny – „velkého dítěte (je jako Siegfried „kindischer Held“) – vždy se spontánními projevy nesmírně mladistvé síle, jeho reakce jsou okamžité, prudké, neomylné, ale prchavé…“ (326)

„Prakticky všichni géniové dějin měli silný vztah k matce, naopak úplně zanedbatelný k otci.“ (350)

Sándor Márai: Svíce dohořívají

O stáří
„Člověk stárne pomalu: nejdřív zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi, víš, zvolna je všechno velice skutečné, poznáš smysl všeho, všechno se strašlivě a nudně opakuje. I to je stáří. Když už víš, že sklenice není nic jiného než sklenice. A chudák člověk není nic jiného než člověk a smrtelník, ať dělá, co dělá. … Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. Přesně znáš to, co ukazuje den: jaro nebo zimu, kulisy života, počasí, denní řád života. Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří. … Člověk pomalu svět pochopí a potom umře.“ (152-153)

O smyslu života
„Co jsme získali tou svou veškerou chytrostí, pýchou a nadřazeností? … Nebylo pravým obsahem našeho života to, že nás tak trapně přitahovala žena, která umřela? .. Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? To je vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská?… A snad ani není určena osobě, jenom touze?“ (165-166)

Kurt Vonnegut: Květná neděle

„A k čemu je vůbec planeta zvaná Země dobrá, když na ní nevlastníte žádné pozemky?“ (69)

Jak psát
„Najděte si téma, na kterém vám záleží a o němž jste přesvědčeni, že by mělo zajímat i ostatní. Právě tento nefalšovaný zájem – a ne vaše hry s jazykem – bude nejpádnějším a nejpřitažlivějším prvkem vašeho stylu.“ (70)

„A co se týče vašeho jazyka: pamatujte, že dva velmistři naší řeči, William Shakespeare a James Joyce, vyjadřovali ty nejhlubší myšlenky větami téměř dětskými. „Být či nebýt,“ ptá se Shakespearův Hamlet. Celá ta věta má všehovšudy deset písmen. … Prostota jazyka není jen uznávaná, ale snad také posvátná. Bible začíná větou, kterou by dokázal napsat i trochu bystřejší čtrnáctiletý výrostek: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (71)

„Jediné, co máte dovoleno, je psát, co se stalo. Jestli v sobě najdete tu drzost a budete si myslet, že mi můžete vyprávět, proč se to stalo, tak vás odsud prostě vyrazím. Vždyť to nevíte, a ani to vědět nemůžete.“ (156)

O Williamu F. Buckleym, vtipném psavci, hudebníku, pilotu a lyžařovi
„Tohle je vítěz životního desetiboje.“ (102)

Při představování Josého Donosa z Chile:
„Musí být hezké pocházet z tak dlouhé a úzké země.“ (109)

„Včera jsem zaslechl v knihkupectví na Madison Avenue nějakého Francouze, jak anglicky říká, že za posledních zhruba čtyřicet let v Americe nikdo nenapsal pořádnou knihu. … Žádná kniha napsaná v této zemi za dobu mého života (1922-?) nedosahuje kvalit Odyssey, Hledání ztraceného času, Plechového bubínku, Sto roků samoty nebo Jednoho dne Ivana Děnisoviče. Přesto když si teď prohlížím všechny americké spisovatele ze seznamu svých přátel, přál bych si, aby tu ten Francouz byl a já mu mohl chladným hlasem říct: „Máte docela pravdu, mesjé, žádnou pořádnou knihu jsme nenapsali. My ubozí Američané se zmůžeme tak leda na literaturu.“ (110)

„… Film je šíleně drahým způsobem, jak komukoli něco sdělit. A to mám na mysli i televizi a tak. A co víc: zdraví lidé vystavovaní nadměrným dávkám herců a kulis se mohou jednoho rána probudit se zcela odumřelou představivostí.“ (138)

„Řeknu vám, jak vydělat peníze: usilovně pracujte. A řeknu vám, jak si získat lásku: pěkně se oblékejte a pořád se smějte. A naučte se slova všech písniček, co právě letí.“ (145)

„Jak vtipy fungují? Začátek každého dobrého vtipu vás nutí přemýšlet. Jsme tak vážní tvorové! Proč jde kuře přes ulici? Proč nosí požárníci červené šle? Proč pochovali George Washingtona ve stráni? Druhá část vtipu ohlašuje, že po vás nikdo nechce, abyste přemýšleli, že nikdo netouží po vaší nádherné odpovědi. Tolik se vám ulevilo, že jste se konečně setkali s někým, kdo od vás nevyžaduje, abyste byli inteligentní. Smějete se radostí.“ (146)

„Manželství se hroutí, protože žijeme v tak malých rodinách. Muž nemůže být ženě celou společností a žena nemůže být celou společností muži. Snažíme se, ale je stěží překvapením, že se z toho mnozí z ná sesypou.“ (149)

„Kdysi jsme bažili po majetku, protože jsme si mysleli, že nějak zmírní nebo odstraní naši osamělost. Tento experiment proběhl na nejbohatším národě v dějinách lidstva. Majetek trochu pomáhá, ale mnohem méně, než nám v reklamách tvrdili.“ (171)

Ve své diplomce dělal Vonnegut vizuální grafy příběhů na milimetrový papír.
– Typické je třeba údolíčko – příběh o člověku, který vede snesitelný život, pak na něj dopadne rána osudu, on ji překoná a je pak štastnější, protože se mu podařilo ukázat důvtip a sílu.
– Mýtus amerických indiánů o stvoření jsou schody, které vedou lineárně vzhůru – Bůh dává lidem postupně Slunce, Měsíc, luk, šípy, kukuřici…
– Starý zákon má také takové schody, které ukončí náhlý sraz – vyhnání z ráje
– Ale příběh nejnadšeněji přijímaný západní civilizací, Popelka, má tytéž schody, pak náhlý sráz (půlnoc, útek a návrat do hadrů) a pak rychlý vzestup k finálnímu štěstí. Vonnegut objevil, že přesně tento model sleduje i křesťanství – schody a sráz jsou Starý zákon, očekávání spásy je finální štěstí.
(248-250)

Když Jidáš jednou Ježíšovi vyčítá, že si nechá nohy natírat olejem, když se dal vzít, prodat a peníze mohly být rozdány chudým. Ježíš na to: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však stále nemáte.“
A Vonnegut na to:

„Pasáž totiž končí dvěma poměrně skličujícími důsledky: že i Ježíš má v sobě kapku sebelítosti a že ani jeho už ke konci pozemské poutě nebavilo pořád poslouchat řeči o chudácích.“ (258)

Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk

Současná liberální revoluce „představuje … další důkaz toho, že se zde uplatňuje jakýsi fundamentální proces … něco jako světové dějiny lidstva směřující k liberální demokracii. Výskyt vrcholů a poklesů v tomto vývoji je nepopiratelny. Ale uvádět neuspěch liberální demokracie v té které zemi, nebo dokonce v celém světě jako důkaz celkové slabosti demokracie, znamená projevit zarážející názorovou omezenost.“ (66)
Číst dál »

G. H. Hardy: Obrana matematikova

„Státníci opovrhují novináři, malíři uměleckými kritiky a i fyziologové, fyzici či matematici mají obvykle podobné pocity; není hlubšího a oprávněnějšího opovržení než onoho, které chovají lidé, kteří tvoří, vůči těm, kteří vysvětlují. Interpretace, kritika, hodnocení, to vše je dílem druhořadých duchů.“ (57)
Číst dál »