Tak a je to tady – loučíme se s Tureckem! A je to teda kurňa docela smutný, protože jsme si tu zemi docela oblíbili, ba nestydím se říct zamilovali, a leccos nám z ní bude chybět.

Tohle mi bude chybět nejvíc – náš reklamní tým, tzv. Martin’s Angels. Zleva Idil, Aslıhan a Özlem. Musíte uznat, že Turecko je přitažlivá země.

Když jsem v lednu do Turecka přišel, měl jsem misi na 6-9 měsíců. Nakopnout značku, dát reklamě nějakou šťávu, vybudovat tým a vůbec natropit maximum škody v co nejkratší době. Neskromně musím říct, že úkol jsem asi docela splnil, takže mi Vodafone dal vybrat ze 3 dalších misí. No vybrat – ony ty nabídky nepřišly najednou, takže to zdaleka nebyl tak komfortní výběr, jak to asi zní.

Hned dopíšu, kam pojedem, ale musím teď někam odcválat.

(Hned po 5 dnech)

Takže jak? Nakonec jdeme do Budapešti, ale byla to sakra těžká volba! Zachoval jsem se jako hodný chlapec a upřednostnil jsem zájmy firmy před vlastní touhou po dobrodružství. Doufám, že mi to rodná korporace nezapomene!

Ale jak to bylo. Nejdřív jsem dostal nabídku od známého z naší centrály – dělat něco globálního v Irsku. Proč ne, říkal jsem si, všude bude legrace. Už mi poslali poštou smlouvu, už už jsem ji podepisoval, když v tom zasáhl deus ex machina. A to doslova. Velký vodafonní vezír, který řídí spoustu zemí, mi osobně zavolal. Což pro mě byla velká čest. A že prý abych si to s tou centrálou rozmyslel. A že abych radši zůstal v jeho regionu. A že by nejvíc potřeboval píchnout v Maďarsku. A jestli prý je ta země pro mě OK? Je, povídám, vlastně je hodně OK; moje manželka je Maďarka a já jsem si některý ty jejich ugrofinský móresy taky osvojil. Takže to jako zvážím, povídám mu.

Rozstřel mezi Dublinem a Peští byl jednoduchý. V Dublinu bych nudně úředničil, k tomu to depresivní klima – to já nemusím. V Maďarsku mnohem širší role, víc akce, k tomu blízkost domova, pro Beu ty její klobásy – jasná věc. No a co si budeme povídat, peníze taky hrály roli. Je mnohem příjemnější expatit v Pešti než v Dublinu, protože v levné zemi můžete být za stejný balíček mnohem větší king. Takže OK, říkám, jdeme do Maďarska.

Ale pak co – doslova v poslední den mi najednou zavolal můj bývalý šéf Grahame, který teď zakládá nový Vodafone v Kataru. A že prý mám nastoupit na značku a komunikaci, a to co nejdřív. Grahame, povídám, moc díky za nabídku, ale už jsem asi zadaný. Dej mi prosím den.

Budapešť vs Doha – to už tak jednoduché nebylo. Já jsem byl pro Katar, protože jsem byl vždycky dobrodruh, Grahama mám rád, region mi sedí a troška toho tepla mi nevadí. Nedávno jsem si jel Záliv preventivně omrknout, mám tam skvělého kamaráda a čtu i super blog přímo z Kataru, takže vím, že ta země je v pohodě. Ale Bea z Kataru nadšená nebyla. Nechce se s miminkem v klimatizovaném baráku unudit k smrti, nechce hic , atd. atd. Halt pro Maďarku je Budapešť moc velké lákadlo. Drbal jsem se si hlavu, jak ji přesvědčit. Finančně to bylo prašť jako uhoď – v obou zemích ten samý globální balíček, akorát v Kataru bychom navíc dostali tzv. hardship příplatek za nepohodlí, stejně jako v Turecku. Ze zkušenosti už vím, že ten by Bea stejně prolítala na cestách domů – v Istanbulu to bylo to samý. Pořád to byl jeden názor proti druhému. Já bych radši katarskou exotiku, Bea zase kvůli miminku chtěla spíš nějakou zemi bez hardshipu. Do nepohodlí můžeme přece s dalším kontraktem za dva roky.

Beu bych ještě přesvědčil, ale nakonec zase zasáhl velký vizír, který je i nad Grahamem. Chápe prý, že mi Katar připadá lákavější, ale on by mě víc potřeboval v Pešti. A když budu hodný hoch a posloužím firmě, tak se mi to vrátí. To mě samozřejmě přesvědčilo. Proti větru se nečůrá, to už chápu i já. Takže jdeme do Maďarska. Teď jsem tam pár dní byl a už mě to chytlo, bude to tam taky super. A co bude za dva roky, to se uvidí – třeba něco opravdu ulítlýho!