Články označené štítkem Turci

Alois Musil: Ze světa islámu

Český badatel a cestovatel, který prcestoval region cca před 100 lety.

O hadíthech (existuje 6 zdravých sbírek, al kutub as-sitta)
„Rostoucí potřeba církevního práva přiměla sběratele, že roztřiďovali podání podle obsahu. Taková sbírka se nazývá musannaf. Význačný je musannaf zvaný Sahíh, jejž sestavil Abú Abdulláh Muhammad ibn Ismáíl al-Buchárí, který se narodil v Bucháře roku 810 a zemřel tam roku 870. Procestoval bezmála celý muslimský svět a navštívil kdekterého význačného učitele zákona, aby vyzvěděl, o které hadíthy se opírá. Poznal více než 600 000 podání. Zpaměti jich uměl na 200 000, zaznamenal však pouze 7 350 a opírá se jenom o 2 762, z čehož je patrné, jak málo důvěřoval zprávám o výrocích a činech Proroka a jeho vrstevníků.“ (130)
Číst dál »

Bitva s Turkem

O víkendech je teď bez výjimky hic jak blázen a my projíždíme Maďarsko křížem krážem. Včera jsme se cestou z vinařské oblasti Villány (dole kousek od chorvatských hranic, asi nejjiskrnější červené ve střední Evropě) zastavili u slavného Moháče. Jo jo, tam, kde byla ta velká bitva s Turkem.

Žijou tam dvě národnostní menšiny, což Maďaři okázale respektují cedulemi v němčině a chorvatštině. (I když jinak se zrovna probíhající volební kampaň nese čistě v duchu „Maďarsko Maďarům“. Ale o nacionalismu až někdy příště.)

Timince jsme se museli vysvětlit, že tady kdysi dávno maďarský a český král Lajos II. bojoval proti Turkům. A že umřel támhle v tom zatrachtilém potoku Csele. Překvapilo ji to, protože my jako rodina máme přece Turecko rádi a ona dodnes vzpomíná na to, jak si v Istanbulu hrávala s dcerami domovníka Hasana. Takže nakonec položila věnec i za Turky. No není to pěkné gesto od takové česko-maďarské holčičky? Na Timi je vidět, že se ta naše Evropa za těch skoro 500 let přece jen trošku zcivilizovala.

Jo a mimochodem – potok Csele je zatrachtilý nejen kvůli Ladislavovi Ludvíkovi II. Jagellonskému, ale taky kvůli tomu, že dodnes terorizuje okolí nekřesťanskými hordami komárů. Když jsem se před lety flákal v dunajské letě, tak jsem myslel, že tam je komárů docela dost. Ale moháčské bažiny hrajou ještě úplně jinou ligu, což je dodnes vidět na celé naší rodině.

Jo a ještě jedno mimochodem. U nás doma, páč bydlíme u Dunaje, je momentálně taky překomárováno. Sousedi nám říkali, že už si stěžovali na samosprávě čtvrti Óbuda (Stará Buda). Že prej je polovina května a považte, ještě neletěl vrtulník! Koukal jsem na to jak blázen – co s tím má co dělat vrtulník? Ale teď už to vím – město platí každý rok vrtulník, který přelétává nad Dunajem a kropí komáry nějakým svinstvem. No a tento rok bylo potřeba zahájit protikomáří kampaň již počátkem května, ale samospráva se dobře o týden opozdila. Zločinci! Takže nyní i Bea sedí doma a čeká, kdy se na obzoru objeví přátelské vrtulníky.

I takový je Istanbul


Tento dobrý muž venčí své dvě kachny v samém srdci 15milionového velkoměsta. I takový je Istanbul.

Ještě něco z istanbulských kontrastů. Tohle je nábřeží ve čtvrti Arnavutköy, jedné z elegantních částí Istanbulu. Arnavutköy znamená Albánská ves, ale myslím, že už tu dlouho žádného Albánce neviděli. Hoši z Tirany by museli šmelit s drogama pěkně dlouho, aby si mohli koupit jeden z těchhle domů.

A tohle jsou taky dřevěné domy, jen o čtyři cenové skupiny níž. Tak se žije v Sultanahmetu:

Ty samé fotky ve větším najdete zde.

Svatba a la turca

Včera se mi poprvé poštěstilo dostat se na pravou tureckou svatbu. Ženil se můj kolega Can (čti Džan), který je v civilu specialistou na retailovou komunikaci. Zlatej kluk. Svatbu měli státní, takže jsme do žádné mešity nešli. Škoda, bylo by mě to zajímalo. Ale i tak to bylo super. Díky své maďarské manželce jsem na hlučné svatby zvyklý, ale tohle samozřejmě překonalo všechna moje očekávání. Bylo tam tak 200-300 lidí (malá městská svatba, na vesnici by prý hostů bylo mnohem víc) a všichni si se mnou strašně chtěli povídat. Mluvili jen turecky, ale zato hodně plynně. Po obřadu si všichni stoupli do řady a jali se gratulovat šťastnému páru. Každý přitom navlékl nevěstě jeden zlatý náramek jako dárek. Tak se v Turecku tradičně předává bohatství – v podobě zlatých kroužků na ruce a na nohy. Vypadá to asi tak:

Na ženicha se zase připichují stodolarové (a padesátilirové) bankovky:

Holt jiná země, jiný mrav. Ale byl to prima zážitek a mí turečtí přátelé opět osvědčili svou fenomenální pohostinnost.

Modern WC

Minulý týden jsme byli v Praktikeru, což je něco jako OBI nebo Baumax. Všechno zboží bylo stejné jako u nás, jen v sanitární keramice byl jeden regál navíc – desítky a desítky fungl nových tureckých záchodů v různých cool designech. Hranaté, kulaté, pro tradicionalisty i pro turecké frikulíny, kteří si potrpí na minimalismus. Koho by napadlo, že si ještě někdo může koupit novou díru do země s dvěma šlapkama okolo! Ale odbyt asi je, jinak by v Praktikeru tenhle artikl nevedli. Když jsme u těch tureckých záchodů, kromě Praktikeru jsme je tu zatím viděli jen dvakrát – na pumpě Shell a na jednom parníku. A když už neuvidíme žádné, tak nám to scházet nebude. Normálně moc globalizaci nemusíme, ale zrovna v oblasti hajzlíků je to asi dobrá věc. Dokonce se na ni dají lákat i turisti, jak dokládá tahle fotka ze Sultanahmetu:

Ale abych řek pravdu, tenhle obrázek není vůči Turecku moc fér. Ve skutečnosti je to tady o hodně modernější, než jsme čekali. A třeba služby (od elektrikářů přes autobusy až po obsluhu v restauracích) tady šlapou tak dobře, že bychom se my borci z Benešova mohli od Turků učit.

Lidi, měl jsem vás rád, bděte

Dnes bych měl poprvé řídit z práce domů. Teda domů – do hotelu, protože jiné bydlení jsem ještě ani nezačal hledat. S tím musím počkat na speciální agošku, která zajišťuje nory pro cizince. Číst dál »

O holkách v Turecku

Všichni jistě chápete, že jako ženatý muž se o problematiku dívek v Turecku vůbec nezajímám. (Tímto také zdravím svou drahou choť Beu, pokud snad náhodou tento skromný příspěvěk čte!) Coby zodpovědný pozorovatel musím ale podotknout, že v Istanbulu se vyskytuje překvapivé množství po čertech krásných dívek. A to přímo u nás v marketingu.
Číst dál »

Orhan Pamuk: Istanbul

„To see the city in black and white is to see it through the tarnish of history: the patina of what is old and faded and no longer matters to the rest of the world. Even the greatest Ottoman architecture has a humble simplicity that suggests an end-of-empire melancholy, a pained submission to the diminishing European gaze and to an ancient poverty that must be endured like incurable disease; it is resignation that nourishes Istanbul’s inward-looking soul.” (38)

„After the founding of the Republic and the violent rise of Turkification, after the state imposed sanctions on minorities – measures that some might describe as the final stage of the city’s ‘conquest‘ and others as ethnic cleansing – most of the languages disappeared. I witnessed this cultural cleansing as a child, for whenever anyone spoke Greek or Armenian too loudly in the street (you seldom heard Kurds advertising themselves in public during this period) someone would cry out, „Citizens, please speak Turkish!“ You saw signs everywhere saying the same thing.“ (215-216)