„Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“

Když se dneska tak hodně slaví, chtěl bych tu připomenout památku svého příbuzného Zdeňka Mančala (moje maminka je rozená Mančalová). Zdeněk Mančal (*1913) byl legendární hlasatel Českého rozhlasu, který odstartoval květnové povstání v Praze – a zůstal hrdinou až do konce.

Zdeněk Mančal s technikem vysílají z provizorního studia Českého rozhlasu (Archiv ČRo)

Zdeněk Mančal, Český rozhlas, Voláme všechny Čechy

Je sechs hodin
V sobotu 5. května vynechal Zdeněk Mančal povinnou německou časomíru a místo ní pobavil národ památnými slovy „Je sechs hodin“. Dál už pokračoval ve vysílání jen v češtině, což byla jasná provokace a hrubé porušení rozkazu německého ředitele ČRo Thürnera. Jak píše Milan Krejčiřík na serveru Totalita.cz,

Lidé si to vyložili jako signál, že „už to prasklo“ a začali spontánně strhávat německé nápisy a vyvěšovat československé vlajky. Tak vypuklo zcela neplánovaně pražské květnové povstání.

Ministr dopravy protektorátní vlády Jindřich Kamenický vzápětí nařídil všem nádražním a poštovním úřadům, aby odstranily všechny německé nápisy. Úředníci se pustili přímo horečně do pracovního úsilí. Chodci, kteří přihlíželi těmto „změnám“, se horlivě zapojili. Strhané nápisy se válely po ulicích. Průvodčí tramvají začali odmítat německé peníze. Před devátou hodinou kdosi na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice zapálil hromadu německých knih. V deset hodin zavlála na stožáru budovy rozhlasu vlajka Československé republiky.

Stejně to zaznamenal i Český rozhlas

Přes veškeré nebezpečí začíná povstání v rozhlase spontánně, a jak je v Čechách zvykem, s vtipem. Hlasatel Zdeněk Mančal ráno vítá posluchače vtipně slovy: „Je právě sechs hodin.“ A pak už hlasatelé Mančal, Kozák a Malík vysílají jen česká hlášení a hudbu, potom následuje záplava telefonátů plných gratulací. Nacistický intendant rozhlasu Thürmer protestuje, a když nepochodí ani u českého inspektora vysílání Kukrála, žádá o vojenskou posilu.

Jednotky SS dorážejí do rozhlasu kolem 11.45. Perličkou je, že se dlouho nemohou zorientovat – zaměstnanci rozhlasu totiž během rána odstranili veškerou navigaci po budově. Bez ní je velmi obtížné najít samotné vysílací studio.

V té době z povstaleckého velitelství v Bartolomějské ulici vyráží přes Václavské náměstí autokar se 16 policisty. Ve 12:10 zastavují policisté před rozhlasem na Schwerinově (Vinohradské) třídě a hrnou se dovnitř. Venku stojí pouze dvoučlenná hlídka esesáků. Nikdo z policistů netuší, že v budově je už 90 vojáků Waffen SS vyzbrojených granáty, samopaly, kulomety a pancéřovými pěstmi. (zdroj)

Zajímavé je, že čeští policisté se na případné osvobození rozhlasu připravovali už od dubna. Velitel revíru v Jindřišské ulici praporčík Hladík sestavil údernou četu z nejlepších boxerů, kapitán Palička zas sestavil četu z policistů, kteří měli zkušenost s bojem v budovách. Tito policisté docházeli do budovy ČRo několik týdnů pod záminkou přípravy pořadu Pozor na kapesní zloděje, aby si obhlídli terén. Vedoucí technik ukázal policistům takzvaná „cukrová místa“, která nesmí být za žádnou cenu poškozena, aby rozhlas zůstal funkční.

Při bojích o budovu rozhlasu padlo 89 jeho pracovníků, českých policistů a dalších povstalců. Němci se nakonec dostali i ke Zdeňku Mančalovi:

Německé vedení rozhlasu se ale posléze zorientovalo a nakázalo Mančalovi hlášení v němčině, jinak že ho dá zastřelit. Mančal odpověděl: „Nepřestanu hlásit česky, protože teď by to bylo přilévání oleje do ohně!“ (zdroj)

Ve 12:33 se z přijímačů v celé zemi ozývá: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“ Z budovy duní výbuchy granátů a výstřely ručních zbraní.

Foto: archiv ČRo

Zdeněk Mančal, Český rozhlas volá o pomoc, květnové povstání

Poslechněte si autentický záznam žádosti o pomoc Českému rozhlasu. Zdeněk Mančal takto volal ve 12:37.

» Žádost o pomoc Českému rozhlasu (MP3, 108 kB)

Do bitvy o rozhlas se pak zapojily tisíce bojovníků na obou stranách a nejtěžší technika. V 17.40 nízko nad Vinohradskou třídou prolétl Messerschmitt Me 262 a shodil na budovu půltunovou bombu, která pronikla až do haly. Bomba zabila řadu obránců a zničila vysílací zařízení ve studiu. Už v 19 hodin se však rozhlasákům podařilo zprovoznit provizorní studio přímo pod stožáry strašnického vysílače. Ze Strašnic pak vysílá opět Zdeněk Mančal.

Po několika dnech bojů Němci konečně kapitulují.

„Zdeněk Mančal se stal jeho legendou. Komunistům to hodně vadilo, protože měli připravený svůj scénář osvobození Prahy. Iniciátoři povstání jim plán zhatili a oni se nedostali do čela pražského povstání. Zdeňkovi Mančalovi se za to po válce pomstili. Málokdo dnes už ví, jaký osud ho potkal za komunistického režimu. (zdroj)“

My Mančalovi to samozřejmě víme. Hned 31. března 1948 byl Zdeněk Mančal pro „negativní postoj k demokratickému řízení“ z rozhlasu propuštěn. Krátce poté ho komunisté uvěznili. Tuhle vzpomínku jsem našel na serveru Ukrajinci.cz – vypráví tu skaut a politický vězeň František Zahrádka:

V Praze už tehdy bylo vyhlášeno povstání. Vyhlašoval ho Zdeněk Mančal, se kterým jsem se pak sešel na Pankráci v roce 1949. Dostal patnáct let, protože chtěl znovu vyhlásit povstání, kterému měl podobně jako v roce 1945 velet generál Karel Kutlvašr.“ (zdroj)

Zdeněk Mančal nakonec strávil sedm let v uranových dolech v Jáchymově, kde přišel o zdraví. Po návratu samozřejmě mohl pracovat jen v nejtěžších manuálních profesích. Zemřel v roce 1975. Slabou útěchou mu mohlo být, že už v roce 1968 publikovalo Svobodné slovo článek Umlčený hlas Zdeňka Mančala.

Zdeněk Mančal – chlap, který dělal svou práci. Nikdy nezapomeneme.

Zdeněk Mančal, Český rozhlas volá o pomoc, květnové povstání

Zdeněk Mančal je jedním z lidí v našem rodokmenu, na kterém zrovna teď pracuju. Rád bych jej publikoval tady na webu už za pár dní. Jde to ovšem pomalu, protože v něm mám už přes 500 jmen. Paradoxní je, že zatímco moji předkové vyhlašovali povstání proti Němcům, Beini dědečkové ve stejné době seděli v ruských lágrech jako váleční zajatci. Jako Maďaři samozřejmě bojovali na špatné straně. Mám i jejich dopisy přímo z lágru – a je to stejně strhující čtení jako příběh Zdeňka Mančala. Tak se těšte.

10 komentářů

  1. Renata Jankovcová napsal:

    Vážený autore!

    Brouzdaje po internetu a vzpomínaje na mladá léta, narazila jsem na Váš text. Zadala jsem si jméno Zdeněk Mančal. Pokud si vzpomínám, měl Z. Mančal syna, kterému mohlo být v roce cca 7 let. Znáte jeho osud?
    S pozdravem Renata Jankovcová

    • admin napsal:

      Ano, jsem s ním v kontaktu přes Facebook. Pan Zdeněk usiluje o vyznamenání pro svého otce, coř je podle mě správná myšlenka, ale samozřejmě není tak lehké to prosadit.

  2. Anonym napsal:

    Vážení, napsal jsem článek o Kutlvašrovi a Zdeňku Mančalovi, kterého si nesmírně vážím – jeho hlas jsem jako kluk 5.5.1945 slyšel – článek najdete pod Arnošt Herman, spisovatel.Vyšel v Ústeckém a Libereckém deníku.Bylo by dobré, aby o něm vyšla knížka a aby se zorganizovala podpisová akce, žádající jeho vyznamenání.S pozdravem Arnošt Herman

  3. Arnošt Herman napsal:

    Omlouvám se, ten článek i o Zdeňkovi Mančalovi je na webu Názory z regionu a titulek Ústecký deník.Zdravím a těším se na Vaši odpověď. Arnošt Herman

  4. Michaela Holznerová napsal:

    Pan Mančal i pan Kozák patřili mezi blízké přátele mého tatínka, (dr.Jan Wenig). Moc ráda na ně vzpomínám

  5. Vladislav Svoboda napsal:

    Čtu knihu Jaromíra Kopeckého, národního socialisty a diplomata. Na straně 387 jsem se dočetl o Zdeńkovi Mančalovi. Byl to taky národní socialista, což mu určitě u komunistů přitížilo.

  6. Stanislava Spiessová napsal:

    Prosím o předání mého emailu panu Zdeńku Mančalovi,( naroz.1946) on bude vědět proč se se mnou spojit
    Díky

    • Chodila jsem se Zdenkem Mančalem 2 roky, bydlel v Praze 10 Vršovicích a měl mladšího bratra Miloše.Zdeněk v roce 1968 emigroval do Švýcarska.
      jezdili jsme také na jejich chatu v Mnichovicích.Určitě by se se mnou rád spojil což je možné emailem, telefonem nebo mě přímo navštívit v Praze Vršovicích.Určitě je mnoho toho co by ho zajímalo

  7. Stanislava Spiessová Šnajdrová napsal:

    prosím o spojení mailem, mám důežité zprávy pro syna Zdenka Mančala, který bydlel v Praze Všovicích, určitě bude rád

  8. Vítek Čermák napsal:

    Zdravím potomka Pražského povstání!

    Před pár dny jsem začal číst tyto stránky pěkně od počátku a musím říct, že je to zajímavé čtení. Skoro kronika jedné rodiny, která se člověku v pár okamžicích před očima stihla utvořit, několikrát přestěhovat a zdvojnásobit. Díky za pěkné čtení.

    Ale proč sem píšu skřek: můj děd Ludvík Čermák byl také životně spjat s rozhlasem a povstáním.
    Babička (mimochodem také *cizinka, jako vaše paní) mi vyprávěla, že se osmého května ráno přidali s dědou k povstalcům, na Staroměstském náměstí nafasovali lehký kulomet, ten upevnili na balkóně křídla radnice a jali se jim ostřelovat nácka, který lezl z Celetné. Jenže ten nebyl úplný trotl, zalezl zpátky za roh a poslal místo sebe tank. Tento nelenil, vystrčil zpoza rohu lauf, zamířil na dotěrnou vzduchovku… zde bych rád poděkoval duchapřítomnosti mých prarodičů, kteří to zmerčili, v tu chvíli pelášili zpět hluboko do budovy… a v další vteřině již balkónu nebylo.

    V padesátých letech pak děda pracoval jako stálý rozhlasový zpravodaj ve Spojených státech, kde se zamiloval do jazzu a dalších hudebních stylů, které pak skrz přivezené desky a rozhlasové vlny představil národu. Pamětníci prý nedají na jméno Ludvík Čermák dopustit. Letos by se dožil sta let.

    S úctou,
    Vítek Čermák

    *Gaziza Čermáková, rozená Jelínková, jejíž máma byla Tatarka (jsem osminový Tatar), která sem utekla před Stalinem a tolik se bála odhalení a následné deportace zpět, že raději zničila veškeré svoje dokumenty, takže netušíme, odkud přesně byla a kolik jí bylo let.

Přidejte skřek