Naše závodní sezóna v Kataru začíná v říjnu, když pámbu v této horkovzdušné troubě pomalu vypíná žhavení a podmínky začínají být způsobilé pro organický život.

Je čas vytáhnout časovkářské kozy, vyfoukat pouštní prach z převodů a namazat řetězy. Hujeři mezi námi dopřejou řetězům i koupel v horkém vosku, což možná nemá měřitelný efekt na trati, ale podporuje to psychiku časovkáře, který si pak připadá rychlejší. Už dávno jsem pochopil, že cyklistika mužů středního věku je napůl šamanismus a napůl psychosomatická disciplína. Je celá postavená na autosugesci a nákupu drahých serepetiček, které vás možná zrychlí, ale určitě vám vylepší sebevědomí. Věř a víra tvá tě požene o 0.5 km/h rychleji, tak zní ta mantra, akorát ji nepronáší Ježíš, ale výrobci všech těch aero ponožek, vosků a mazadel.

Já se tomu směju, ale sám jsem vinen. Tohle je moje kolo vypiplané do závodní formy. Ráno při příjezdu na registraci.

Zas abych se trošku obhájil. Už mě přešlo období nesmyslného ladění kola, kdy jsem řešil lubrikaci řetězu a tak dál. Teď už se zaměřuju spíš na vlastní nohy a hlavu, ta dělá největší rozdíl. Kolo je samozřejmě taky vylepšené, ale jde o věci, které přinášejí opravdové, markantní rozdíly podepřené fyzikou. Nejdůležitější jsou ráfky – vzady plný disk a vepředu hluboký ráfek, který má cca 9.5centimetrový profil. Zhoršuje to ovladatelnost v poryvech větru, ale rychlost to fakt přidává.

Ale zpátky k závodu. Časovka je moje nejoblíbenější disciplína – respektiva jediná, ve které může nevýbušný cyklista jako já občas uspět. V posledních letech se v Kataru jezdí jen dvě velké časovky ročně – tahle na úvod sezóny a potom národní mistrák na jaře. Proto jsem do tohoto závodu šel s velkou vnitřní motivací. Až moc velkou. Závod jsem jel ještě před změnou přístupu, o které píšu v článku Uvolnění. A průběh téhle časovky vlastně k tomu uvolnění i částečně vedl.

Závod se měl jet na nezvyklém místě – poblíž obce Al Thakira, která je na severu Kataru, asi hodinu autem od Dohy. Al Thakira sama o sobě je příjemně zaostalá vesnička u moře, kde je ticho a klid. Organizátoři tu našli šikovnou čtyřproudou komunikaci, která vede přímo k jedné rafinérii. Vizuálně to není moc vábné – jedete plochou pouští k průmyslovému areálu – ale jinak je to pro časovku moc dobré. Asfalt je perfektní, silnice je široká a nemá žádné zpomalovací hupy a drncáky. Na začátku a na konci je kruhák a mezi je nimi 24kilometrová smyčka. Právě na tuto vzdálenost jsme taky závodili. Jedinou slabinou trasy jsou písečné jazyky, které někdy vítr navane na silnici. Proto je dobré držet se co nejvíce uprostřed. Na silnici je i normálně minimální provoz, ale na dobu závodu ji policie celou uzavře, takže je to naprosto bezpečné.

Na místo činu dorážím časně zrána.

Takhle parkujeme za rozbřesku kolem startovního kruháku. Auto dáváme na poušť, ale zároveň tak blízko silnici, aby se kolo o něj dalo opřít a stálo přitom na asfaltu, ne v písku. Holt zkušené pouštní lišky!

Registrace otvírá v 5.15, můj startovní čas je 6:52. Mezitím musím stihnout

  • Dojít si na záchod (na nedaleké pumpě Woqod, což je taková místní Benzina. Woqod nebo waquud znamená arabsky Palivo – s názvem si tedy moc práce nedali.)
  • Převzít startovní číslo a čip od usměvavých filipínských dobrovolnic
  • Složitou operací na zadní sedačce auta si nainstalovat číslo (kombinéza se musí svléknout, číslo se dává do speciální průsvitné kapsy zevnitř) a na kolo přidrátovat čip
  • 45 minut před startem sníst banán
  • Jít se rozehřát alespoň 20minutovou jízdou – přitom přemýšlet, jestli bych si neměl dojít ještě jednou na záchod
  • 5 minut před startem sníst energetický gel
  • Sundat si hodinky (zbytečný aero hrb na ruce), sundat z kola láhev na vodu (zbytečná aero brzda, během závodu nebudu pít) a nandat závodní přilbu typu kachna (POC Tempor – nasadit ji na hlavu s brýlemi je chirurgická operace)
  • Nastavit cyklopočítač na automatické spuštění při překročení rychlosti 10 km/h, abych tím neztrácel čas při rozjezdu
  • Nastavit lehký převod, který dokážu utáhnout (ne jako posledně, kdy jsem tam zapomněl nejtězší kolečko a pak tam na startu vrávoral jak ožralý)
  • Jít si stoupnout do fronty na start a přitom doufat, že adrenalin při jízdě překryje ten vtíravý pocit, že jsem si měl ještě jednou dojít na záchod
Tohle je zmíněné číslo. Byl jsem šestka, startoval jsem šestý od konce.
Upevnění čipu na přední vidlici. Tahle mrška měří čas.

S každým rokem jsou závody serióznější a účastníci to víc žerou.

Katarští cyklisté podporovaní místní federací se například rozcvičují na těchto válcích. Já se rozehřívám postaru – ježděním po okolních silničkách. Stejně bych se na válcích zabil.

Je také vidět, že se v řadách závodníků zlepšuje výbava.

Tady jsem při registraci potkal dvojče svého kola – akorát s jinými ráfky a sedlem. Celkově jsem dnes těchto shivů napočítal sedm. Disk vzadu už je u všech rychlejších jezdců standard.

Úroveň závodů v poslední době zvyšuje i skutečnost, že svoje reprezentanty k nám začaly vysílat i okolní federace (hlavně Bahrajn a Kuvajt).

Tady třeba uhání jakýsi Kuvajťan

Kvůli těmto novým chrtům už tolik neřeším celkové pořadí. Jsou to kluci těsně nad 20 let, v top formě, věnují se cyklistice profesionálně a federace jim organizují čím dál lepší tréninkové programy. Například katarský tým strávil celé tohle léto ve Slovinsku, kde jezdili v horách, na velodromu a tak. Mají najeto a je to znát. Těžko čekat, že s těmito mladými puškami bude soupeřit starý muž zkrušený dvěma dekádami čumění do PowerPointu! Ale mně to nevadí. Soustředím se na svou věkovou kategorii (Masters 40-49) a užívám si toho, že vůbec můžu závodit s borci, kteří jezdí na opravdové mistrovství světa. Nejlepší z těchto reprezentantů, Fadhel Al Khater, opravdu byl letos na mistrovství světa ve Skotsku, kde závodil s lidmi jako Remco Evenepoel, Filippo Ganna, Tadej Pogačar nebo náš Mathias Vacek. Neříkám, že tam ten Fadhel udělal díru do světa – letos dojel 64. ze 77 závodníků – ale světový šampionát je světový šampionát. Fadhel jezdí ty úplně top závody – ale zároveň i ty naše malé, kde s ním můžu jet i já. Samozřejmě mě nechá za sebou o parník, ale ten pocit je dobrý. To je holt výhoda malé země.

Před startem. Podpora ze stran policie je výborná – je tu hodně posádek, taky nějaké motorky, silnice je zavřená a všechno je v klidu.
Zrovna když se závod rozjížděl, tak se počasí zbláznilo – trať zahalila hustá mlha.

Takové počasí se přihodí i v Kataru, i když teda v říjnu to nečekáte. Buď jako buď, pro nás závodníky byla mlha nepříjemná. Hodně mi vadilo, že jsem neviděl borce před sebou. Mě při časovce hrozně žene touha dojet ty přede mnou – ale když z nich nevidím ani světýlko, motivace je slabší a jedu vždycky hůř.

Tady je další závodník – jak jsem vám říkal, dobrá kola a disky už jsou prakticky standard.
A do třetice další konkurent. Tady kolega má zajímavou aero pozici s jakýmsi hrbem uprostřed zad. Hotový velbloud, chtělo by se říct!
No ale já mám co říkat – já jsem svou pozici taky ještě úplně nevychytal. Hlavu níž, lízat dlaně! Nečumět takhle pohodlně před sebe, nejsem tu na výletě! Ale může být, že mi pozici trošku pokazila právě ta mlha a podvědomý strach, že narazím do něčeho před sebou.
Tak ne, mlhou to nebylo. V druhé polovině jízdy se mlha rozptýlila, ale moje pozice je stále stejně blbá. Hlava moc vysoko, přilba mě zpomaluje.

Abych řekl pravdu, jízda se mi moc nepovedla. A může za to jedině a pouze psychika. Připravený jsem byl dobře, fyzicky jsem podle čísel z tréninku byl na svém vrcholu nebo možná tak procento dvě pod vrcholem, který jsem zaznamenal vloni na podzim.

Ale nedokázal jsem to prodat. Jako obvykle jsem si sám v hlavě vyrobil svěrací kazajku. Hrozně jsem se upnul na výkon ve wattech, chtěl jsem za každou cenu zlomit svůj wattový rekord z časovek. V první čtvrtině se mi to nepovedlo, v druhé taky ne, a to já potom vnitřně vypnu, řeknu si, že dneska to nepůjde, a ve zbytku jízdy tlačím míň, než bych mohl. To je moje chronická chyba – přílišné soustředění na imaginární watty. Časovka se ale nakonec nejede na watty, ale (logicky) na čas a rychlost. A já se motivuju na nesprávnou veličinu a ještě blbým způsobem „všechno, nebo nic“.

I tak to ale stačilo na první místo ve věkové kategorii Masters.

Ale protože jsem takový blbec, jaký jsem, tak jsem i na stupních vítězů cítil zklamání z těch nízkých wattů.

Po nějaké době mi ale došlo, že je to hloupost. Čert vem watty. Jedu závod, abych byl o ždibec rychlejší než soupeři a abych se dostal na bednu. Když na ní jsem, tak se mám radovat. To hlavní jsem splnil. Lepší watty třeba zajedu příště. Zvlášť když na ně nebudu tolik myslet. Cítil jsem, že do dalších závodů musím změnit své uvažování. To mě o pár dní později nasměrovalo k mentálnímu uvolnění, o kterém jsem tu již psal.

Dostal jsem do sbírky další pěknou medaili, která mi jednou bude připomínat, že jsem jezdíval závody v pouštních oázách jako Al Thakira a že to byly skvělé dny.

No a zde je tradiční výsledková listina, teda její první stránka. Do cíle dojelo 64 jezdců, já jsem byl celkově – bez rozlišení věku – jedenáctý. Ale v souladu s novou filozofií si říkám, žádná křeč. Příště pojedu víc relaxovaně, víc pro zábavu a kdo ví, třeba předjedu i pár těch mladších.

Tady je report ze stejného závodu před rokem.

No a záznam na Stravě.

1 komentář

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno