Cyklista není cyklista, dokud není v nějakém klubu. A klub není klub, dokud nemá vlastní dresy. To ví každý, kdo kdy navlékl cyklistické kraťasy s plínami – nemůže o tom být žádná diskuse. Byl jsem si této zásadní slabiny své cyklistické kariéry vědom – a teď jsem ji konečně vyřešil!
Už vloni jsem se spřátelil se skupinou tureckých cyklistů a cyklistek, které jsem potkal na závodech. Pak jsme spolu začali jezdit i páteční skupinové švihy. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že i oni – stejně jako já – jsou bezprizorní sirotkové bez týmu.
Abyste rozuměli, i u nás v Kataru, kde jsme v cyklistice pozadu, se už zformovalo několik šlapacích gangů. Začal to jeden místní cykloobchod – Rasen – který sestavil bandu elitních jezdců a vybavil je svými dresy. Mají společné tréninky, domlouvají se na taktice, prostě si pomůžou. A jsou to sakra těžcí soupeři. V každém závodě má Rasen někoho na pódiu snad ve všech kategoriích – muži, ženy, elfové, co to melu – veteráni, junioři, prostě všechno. Jezdí za ně například Pia Sundstedt – Finka o rok starší než já, která třikrát vyhrála finské mistrovství v časovce a v roce 2012 reprezentovala Finsko na olympiádě v Londýně. Teď je samozřejmě normální amatérka, pracuje v Kataru stejně jako já – ale dovedete si představit, že zašlape do země drtivou většinu chlapů.
Raseňáci (tyrkysově-žlutí) jdou do boje. Vlevo je další tým – Al Jassra.
Po cykloobchodech svoje týmy zformovaly i některé národnosti, které jsou v Kataru hojně zastoupené, zejména Filipínci. Filipínci – což mě teda překvapilo – jsou naprostí fanatici cyklistiky. Není výjimka, že polovinu startovního pole v závodě tvoří jen oni. Mají obrovské týmy jako Bike to Work Qatar (BTWQ) nebo Pinoy Roadies Qatar (PRQ). Během závodů výborně spolupracují, vyvážejí své elitní sprintery do cílových rovinek, koordinují úniky, no prostě pro nás outsidery je to peklo.
Fotka z jednoho nočního závodu – na snímku jsou jen Filipínci a já (ležící, spící uprostřed v českém dresu). Všimněte si bílooranžového týmu BTWQ – chlapi z něj závod v mé kategorii vyhráli.
Svůj tým mají i Španělé a Argentinci (Los Gauchos), prostě všichni. Akorát já jsem neměl nic. A ti moji turečtí přátelé. Přidat se k nějakému stávajícímu týmu? Filipínci by asi poznali, že nejsme z Manily. Na Rasen nejsme dost dobří. Tak jsme si založili vlastní tým – a nazvali ho Cycle Like An Engineer, tedy Šlapej jako inženýr. Ti moji turečtí přátelé totiž většinou pracují jako inženýři a projektanti pro firmy, které tu staví dálnice. O cyklistice uvažují stylem „pohyb jezdce rovná se síla dopředná mínus valivý odpor mínus odpor vzduchu…“ No, dovedete si to představit. Já jsem sice jen inženýr ekonomie, ale odpor vzduchu poznám taky.
Naše logo s vektory sil
Design jsme si udělali sami a zadarmo, podle toho to taky vypadá, tak se moc nesmějte. Dresy jsme nechali vyrobit u turecké firmy Sora.
A takhle ten dres vypadá jaksi naživo! Berte to jako týmovou fotku za času koronaviru.
Dnes jsem si dres poprvé vzal na sebe – a je to super pocit. Materiál i střih mi připadají dobré, i když to možná není na úrovni firem jako Santini nebo Velotec. Ale pro nás dobrý! Povšimněte si české trikolóry na levém rukávu – turecká vlajka je na pravém. Navrhl jsem to tak sám. :-)
Dresy bohužel dorazily v době, kdy se kvůli koronaviru ani nemůžeme sejít a společně vyfotit. Tak doufám, že tahle lapálie brzo pomine a že do příští sezóny vyrazíme jako tým a v závodech si trošku pomůžeme! Inženýři vpřed – vítězství, nebo smrt (na námi vyprojektované silnici)!
Aktualizace z května 2022: Přestože jsme měli krásné dresy a celkově jsme byli krásní lidé, tým se nám rozpadl. Všichni ostatní kromě mě totiž přestali závodit. Zbyl jsem tedy sám, ale z nostalgie pořád v každém závodě uvádím jako svůj tým Cycle Like An Engineer.
Sleduj mě
