Omlouvám se, že jsem se teď na chvíli odmlčel. Poflakovali jsme se s rodinou na letní dovolené v Česku a v Rumunsku a na web nebylo ani pomyšlení. Ale byla to krásná dovolená; nejhezčí, jaká mohla být.
Čím dýl žijeme v tom slavném světě, tím víc si vážíme domova a takové té obyčejné středoevropské krásy. Dřevěný kostelík na zelené louce mi najednou připadá hezčí než Tádž Mahal a buřty s hořčicí mi chutnají víc než designové blafy z Four Seasons. (Kyselé úřednice a záplatované silnice zas tolik nemusím, ale holt ani ten domov není dokonalý.)
O české části dovolené tu psát nebudu, protože doma to stejně všichni znáte. Radši sem dám pár fotek z Rumunska. Sedmihradsko (maďarsky Erdély, rumunsky Transilvania nebo Ardeal, německy Siebenbürgen) se mi za ty roky stalo druhým domovem. Zrovna jsem si spočítal čárky a vidím, že jsem tam během 20 let byl už 76krát. To už neberete zemi jako turista, to už se uklidníte a vidíte věci jinak. Normálně tam bydlíme, čteme místní noviny (Informatia Zilei v rumunštině a Friss Újság pro maďarskou menšinu mi už dávno nedělají problémy), děti tráví u nagymamy a nagytaty každé léto, dokonce jsme tam koupili i nějaká pole – hodili jsme tam prostě kotvu. Když nějakou zemi projedete autem a trochu počůráte podél cest, tak ji trochu poznáte – ale když kousek té počůrané hlíny i vlastníte, tak už vzniká opravdový vztah.
Nejkrásnější na Rumunsku je venkov – a hlavně tam kolem Szatmáru (Satu Mare), odkud pochází manželka má nejjasnější. Je to takové trojmezí tří států – máme to jen pět kilometrů na hranici s Maďarskem (hraniční přechod Csengersima) a 20 km na hranici s Ukrajinou (Halmeu). To má spoustu výhod. Z Maďarska sem zasahuje Velká uherská nížina, což přináší horký dech pusty a rovná, neskutečně úrodná pole. Ale kousek dál se už zvedají krásné jemné kopečky Podkarpatské Rusi – zelená údolí a hluboké lesy, úplně stejné, v jakých běhal Nikola Šuhaj loupežník. Ostatně jeho rodná Koločava je od nás jen asi sto kilometrů daleko. A lidi si pořád pamatují, že kdysi skoro až k nim sahalo Československo. Babička mé ženy často vzpomínala, že lidi před válkou chodili pěšky na trh na českou Ukrajinu, protože se tam daly koupit dobré boty od Bati.
Tohle je první věc, co mám rád na rumunském venkově – že to tam vypadá jako někde ve skanzenu. Akorát že tady je to autentický. Jako kdybyste se vrátili na českou vesnici před 80-100 lety. Na obrázku je dřevěný kostelík v Szilágycsehu, kde se narodila Beina maminka. Na kraji obce mají lidé ještě na zahradách klasické venkovní pece, kde klidně uvidíte hospodyni, jak peče chleba.
Mimochodem, omlouvám se za bídnou kvalitu fotek. Můj nerozbitelný Canon se totiž rozbil, takže jsem to celé musel odcvakat telefonem. A je to znát.
Už v Maďarsku za Tisou začíná čapí ráj a v Transylvánii to vrcholí. V každé vesnici jsou běžně i 3-4 hnízda, ve kterých postávají kompletní čapí rodinky. Na polích za vsí jsem kolikrát viděl i 20členná čapí hejna. Ve škole Bee říkali, že čápi tady z kraje odlétají vždycky 15. září. Je to asi o týden nebo o dva později než z Čech.
Každý večer procházejí každou vesnicí krávy, které se samy vracejí z pastvy. Jdou po hlavní silnici – kolikrát už jsem kvůli nim musel zastavit auto a doufat, že ho nepoškrábou – a samy se postupně odpojují od stáda a zacházejí do toho správného domu. Pro nás Čechy je to vždycky zážitek. Rumunsky se tomuhle úžasnému divadlu říká ciurda, maďarsky pak csorda.
A tady už jsme na poli. Můj tchán – nagytata – je velký sedlák před pánembohem, stejně jako jeho táta, jeho děda a dlouhá řada statkářů před nimi. Dokonce ani komunisti ho z pole nedostali – šéfoval tehdy JZD na těch samých pozemcích, na kterých hospodaří i dnes. Najatí dělníci na fotce okopávají slunečnice na poli, které se zrovna letos nějak nepovedlo. A náš Mani na to kouká, aby jednou mohl farmu převzít.
Nagytata je úžasný zemědělec – žije jen osivem a deštěm a kombajny, které buď stojí, protože jsou málo namazané, nebo stojí, protože kombajnista je namazaný moc. Každý den je nějaký problém, který musí řešit. Ale je to krásná práce a myslím, že se mu daří. Letos má u pšenice výnos 6,4 tuny na hektar, což je prý i na tenhle úrodný kraj super výkon. Na nejlepších polích šel i dost přes sedm. Počítám, že to by na Benešovsku neměl – v Szatmáru je přece jen mnohem víc slunce a taky lepší hlína. Nagytata pěstuje klasické plodiny – pšenici, kukuřici a slunečnici – protože to tak dělá celý život a protože už pozná na hodinu přesně, kdy je má sekat nebo hnojit. Prý i dvě hodiny udělají velký rozdíl v kvalitě sklizně. Ale jeho syn Csabi, tedy můj švagr, je velký inovátor a pořád otce přesvědčuje, aby přešli na módnější plodiny – třeba na špaldu a na dýně, které se prodávají dráž. A hlavně aby najeli na to módní bio, protože za to dostanete asi šestkrát vyšší dotace od EU. Nagytatovi se to moc nelíbí, protože je konzervativní a protože je přece jen zvyklý postřikovat plodiny proti škůdcům a tak, což si na bio polích bude muset odpustit. Já ty dva poslouchám, jak se hádají, ale jako outsider raději neříkám nic. Cítím, že na Csabiho nápadech asi něco bude, ale Csabi zase nemá to mistrovství, kterého se starými plodinami dosahuje tchán. Tak se to samozřejmě řeší kompromisem a bio certifikace se získává jen asi na třetině pozemků.
Nagytata zaměstnává spoustu lidí, mladých i starých. Jednoho dne se stalo, že Csabi našel na poli asi 70metrovou čáru neposbíraného zrní. Ukázalo se, že mladý kombajnista Gyurika měl závadu na mašině a chvilku mu zrní lítalo mimo valník. Nagytata mu zavolal, aby to šel posbírat. Mladý Gyurika ale řekl, že teď nemůže, že musí s rodinou do Maďarska nakupovat. Nagytata byl smutný. Druhý den si s ním šel promluvit a přibral k tomu i jeho otce, starého Gyuriho. Nagytata řekl – víš, Gyuriko, když jsem byl v tvém věku, tak kombajny nebyly. Sekali jsme pole kosou. Za námi šly ženské a děti a sbíraly klasy, které nám snad unikly. A když celé pole prošly ženské, aby tam nezůstal ani jediný celý klas, tak jsme tam teprve pustili husy, aby se ještě z jednotlivých zrníček najedly. Tak se dělá zemědělství. A ty 70 metrů foukáš obilí z kombajnu na zem a nejenže to nesebereš, ale dokonce mi o tom ani neřekneš. Starému Gyurimu to taky byla hanba, vzal mladého a šest dalších lidí a šli to sbírat. Nakonec to byla víc než tuna čistého zrní. Takhle to s nagytatou chodí. Je takovej starozákonní. Mám ho rád.
Zde rostou Csabiho biodýně. A dvě moje děti.
Jedeme kolem pole a otevřenými dveřmi kontrolujeme kukuřici. Jsou to všechno hrozně prosté a jednoduché činnosti, co tu děláme, ale já jsem za ně rád. Co může být pro děti lepšího než trávit léto na farmě? Snad v nich něco z toho zůstane. Určitě je lepší popíchat se trošku o slámu než jen čučet do iPadu. A já myslím, že to i samy děti chápou.
Jediná věc mě na tom zemědělství žere, a sice to, že nagytata se nedokáže od svých polí odtrhnout. Za všechny ty roky přijel do Čech jen jednou – na svatbu své dcery – a jistě i u oltáře trnul, jestli mu dost prší na pšenku. A od té doby šlus. Sice pořád žertuje, že ho máme pozvat v zimě, že si vezme svůj nagykabát, velký kabát, a vyrazí za námi, ale my víme, že si ten velký kabát už nikdy neoblékne. Mrzí nás to a ještě víc to mrzí nagymamu, která by do Kataru jela velmi ráda, ale nagytata ji samotnou nepustí. Je to chlap ze staré školy a v některých věcech se prostě nezmění.
Mimochodem, ze všech věcí má nagytata nejradši multifunkční nůž značky Victorinox, který jsem mu dal asi před 18 lety. Je to nádherný švýcarák, nejlepší, co se tehdy dal koupit, a na farmě přijde do akce každý den. I tentokrát mi ho nagytata ukázal a říkal mi, že když ho půjčuje nějakému traktoristovi, klade mu na srdce – dej mi na něj bacha, za tenhle nůž jsem dal svou dceru! A já jsem se zasmál, že náhodou udělal moc dobrý kšeft. Vždyť ta kudla vypadá i po těch 18 letech pořád jako nová, kdežto… No, raději to nechám být, kdo ví, kdo z rodiny to tu čte :-).
Tradiční vůz tažený koňmi neboli szekér. Tenhle zrovna pilotuje mladý romský pár, ale na rumunském venkově jezdí s koňmi každý druhý. Když jsme u toho, Romů je v Rumunsku spousta a místní k nim mají pěknější vztah. Na cestách potkáte tu a tam rodinu tzv. sátoros cigányok, tedy stanových Cikánů, kteří se vrátili ke kočování. Mají tyhle vozy kryté plachtou a táhnou od vesnice k vesnici, jak to mají po staletí rádi. Ve městech žijí zase bohatí Cikáni Gáborovci, jejichž ženy mají neuvěřitelně pestré sukně a jejichž chlapi si vydělávají slušné peníze klempířinou.
Jo a mimochodem, všimněte si překvapivě slušné silnice, po které cikánský szekér jede. Je neskutečné, jak se v posledních letech po vstupu do EU zlepšily rumunské cesty – natáhli tolik dálnic i tolik malých okresek, že je mi z toho jako Čechovi až šoufl. Můžete si tipnout, jaký byl nejhorší úsek celé naší 2500kilometrové cesty – ano, byla ta pasáž mezi Prahou 9 – Újezdem nad Lesy a Říčany. Tam to byl Balkán, všude jinde už to byla paráda.
Bea mě tentokrát vzala do oblasti kolem Zilahu (Zalau), odkud pocházela rodina její maminky. To je místo, kde jstem to ještě tolik neznal. Shodou okolností jsme tam narazili na několik obcí obývaných slovenskou menšinou – viz cedule. Mají to tam krásné. Domky rozházené po hřbetu kopce, super silnice, moc pěkná políčka a pastviny. Doslova před každým domem stojí slovenské auto se značkou BA, GA apod. Je vidět, že všichni mladí odešli za prací na Slovensko, ale v létě navštěvují své rodiče v Rumunsku.
V jedné slovenské vesničce jsme spatřili malý hřbitov a podle svého zvyku jsme se na něj šli kouknout. Docela mě zarazilo, že jako první jsem viděl zrovna tenhle náhrobek. Všimněte si perfektní slovenštiny.
Dojeli jsme s Beou i do vesnice Pădurea Neagră (Feketeerdő, česky Černý les). Beina rodina z máminy strany tam kdysi otevřela úplně první sklárnu v Rumunsku. Pro dosažení špičkové kvality zaměstnávali jen slovenské mistry, což byl tehdy velký luxus. Teď už je to dávno všechno pryč, ale vzpomínka žije.
Bea sama v Černém lese nikdy nebyla a nevěděla, kde mají ruiny továrny být. Našli jsme jednu budovu, která vypadala podezřele, ale zvenčí samozřejmě žádné znaky staré sklárny nebyly. Tak jsem vlezl dovnitř a jaké bylo moje překvapení, když jsem na podlaze jedné z opuštěných hal našel francouzsky psanou revui o skle z roku 1980. Nějaká vazba na sklo tedy v baráku byla. Komunisté evidentně sklárnu provozovali i po válce a úplně zpustnout ji nechali až po roce 1989. Mimochodem, ta francouzsky psaná revue byla ve skutečnosti z Československa a první článek byl o sklárnách u nás v Sázavě. Evidentně odtud rumunský závod bral inspiraci. Svět je malý.
Takhle nějak to vypadalo uvnitř sklárny. K vidění tam samozřejmě nebylo nic, ale stejně jsme byli nadšení, že jsme se dostali na místo činu.
A to je všechno, víc fotek nemám. Sám už jsem se vrátil do Kataru (kde mi mezitím úplně uschly banánovníky), Bea a děti zůstávají v Rumunsku ještě dalších několik týdnů. Je to příjemná země, věřte mi – klidně tam někdy jeďte na dovolenou. Budete překvapení, jak milí jsou tam lidé a jak pěknou přírodu tam najdete.
Nejlepší reklama na Rumunsko. Jela bych hned.
Hezký článek, že jo? Jen tak mimochodem, myslíte, že o Turecku by se z podobněho úhlu psát nedalo? Ale pokud je hlavním cílem Vašich příspěvků, čtenářům Turecko co nejvíce znechutit, tak to se Vám rozhodně povedlo.. Už se nemůžu „dočkat“ na další „analytický“ článek s Erdoganem & spol.
Aleši, nebuďte zlý na Filipiku, on ten Erdogan je opravdu lump.
Omlouvám se za špatné vyznění komentáře, nebylo mým úmyslen Filipice škodit, nebo zde zachraňovat čest Erdogana, jen v tom sdílení nevidím nic přínosného ani nového, pouze informace, které nám už tak předkládají i masová média. Ale proti gustu,žádný dišputát :-))
Díky za poznámku, která sedí – já sice plány na ty odlehčené postřehy z Turecka mám, ale většinou to nenapíšu, protože buď píšu ty (placené) „analýzy“, anebo mne přemůže spánek, horko, dítě nebo letní nechuť k počítači. Ale polepším se.
Já jsem si dost oblíbil tu druhou stranu hranice. Výrazně horší silnice, ale stejná ne-li větší malebnost, velmi milí lidé s dobrým srdcem a taky je to mimo eurosajuz, což má kupodivu i mnoho výhod. Do Satu Mare si ale někdy určitě zajedu, díky za report!
V posledních několika letech jsem byl v Rumunsku několikrát. Pracovně i na dovolené… A ty krávy, co se samy vrací domů byly opravdu zážitek :-)
Nádhera, přečtu si to ještě jednou s dětma před spaním.