Naší Timi už jsou dva roky. A je to dobrý, je s ní víc a víc legrace. Mluvení jí tedy ještě moc nejde, ale rozumí slušně. Nejspíš bude levačka, což není zas až takový překvapení, protože po mámě to má v rodině. Pořád má ráda písmenka – ty milovala už jako mimino. Teď už přečte celou abecedu vyjma asi tří písmen. Na ulici se pořád zastavuje a hláskuje každou ceduli. Je to takový roztomilý, ale taky to dost zdržuje… :-) Dále miluje mýdlo Johnson’s Baby, ale jen to fialový. Každý den se zastaví před drogerií, smutně kouká a my jí musíme koupit další kus za dvanáct padesát. Už jich máme doma celou horu. Ona je vyndá z papírků, dá si je do batůžku a chodí s nimi po bytě. Takovej je to člověk.
[…] O víkendu jsme byli v Miláně a bylo to pěkný. Nevím, jak to ta Itálie dělá, ale vždycky nám zvedne náladu. Já jsem si užil skvělou zmrzlinu jako vždycky. Timi si dala podle vlastních slov nejlepší špagety v životě (v restauraci Da Puccini, na TripAdvisoru 3. nejlepší z 2011 milánských restaurací, přitom sakra rozumné ceny), Bea si užila nakupování, no a Martínek dostal aspoň plyšovou želvičku. Od hodných prodavaček za to, že jim v obchodě vyhláskoval značku a přečetl všechny cedulky v okolí. Italky běhaly okolo, spínaly ruce a volaly Tre anni, tre anni. Kluk holt čte rád, stejně jako kdysi Timinka. […]