Dobře, už vás ty reportáže ze závodů asi nuděj, ale já to sem prostě musím vypsat, je to povinnost, navíc to píšu hlavně pro sebe, až si to budu za deset let ve stáří na vozíku číst, tak se u toho budu dojatě usmívat.

Takže v úterý 27. října jsme měli další díl seriálu časovek, který pořádá Qatar Cycling Federation. První časovku jsme jeli před 14 dny a byla na 19 km, tentokrát byla na řadě třicítka a v listopadu nás čeká rovných 40 km.

Posledně jsem skončil dvacátý a měl jsem rychlostní průměr 40,3 km/h (oficiální čas podle pořadatelů). Věděl jsem, že i na tenhle závod přijde ta samá banda chuligánů, takže ohledně umístění jsem si dal stejný cíl – dvacítku. A v rychlosti jsem si dal náročný úkol – udržet i na delší trase průměr na čtyřicítce. Kdyby se to povedlo, tak bych věděl, že se zlepšuju a že mám v životě nějakou perspektivu.

No, můžu rovnou říct, že tentokrát jsem zklamal a nesplnil jsem ani jedno. Skončil jsem na 21. místě, což je trošku zhoršení. Mezi muži nad 40 let jsem byl šestý – úplně stejně jako posledně. A rychlost mi klesla na 39,6 km/h (opět ofiko podle pořadatelů), což je pod plán našeho JZD. Ne o moc, ale pod plán.

Jak to probíhalo? Na místo jsem dorazil tradičně se zpožděním. Chápu, že už to vypadá blbě, ale závody ve všední den jsou prostě peklo a mám to z práce hodně na knap. Příště už se fakt musím urvat dřív a dojet na místo činu aspoň s půlhodinovou nebo dokonce hodinovou rezervou. Zase jsem stihl jen desetiminutové rozehřátí, správně bych však potřeboval na rozjezd aspoň 20 minut.

Ještě jednu věc jsem nezvládl a není to teda nic moc důstojného. Během zahřívací rozjížďky jsem najednou hrozně jasně pocítil, že si potřebuju odskočit. Hledal jsem podle cesty nějaký šikovný keřík, ale nenašel. Tyhle závody bohužel startují na místě, kde se absolutně nedá vyslyšet volání přírody. A Katar je taková plochá poušť, kde nejsou skoro žádné keře a všude je hrozně vidět. A v téhle zemi se opravdu nedá jen tak postavit ke krajnici, jako se to hojně děje v Česku. Navíc jsem byl navlečený do aerodynamické kombinézy, ze které se člověk dostává asi pět minut – jak znám svoje štěstí, tak v momentě, kdy by se mi konečně podařilo ji sundat, tak by kolem zrovna projížděl zaměstnanecký autobus ministerstva vnitra. No nic, takže nic. Příště tolik nechlastej, ty blbče. Je fakt, že v tom adrenalinu startu pak člověk na to nutkání úplně zapomene, ale během závodu se mi to pak vrátilo a rozhodně to snižuje komfort. Což nechci použít jako výmluvu pro svůj blbý výkon, jen si tu zapisuju, na co si musím dát příště pozor.

Start jsem měl v 19:07, vyjížděl jsem 17. od konce. Takhle hodně mi věřili. (Nejrychlejší totiž startují na konec.) A nějak to nešlo. Nějak jsem od začátku viděl, že rychlost není nic moc. Zpočátku proti větru průměr kolem 36-37, říkal jsem si, ty vole, jedeš to na skládačce Eska, nebo na časovkářském speciálu, který by měl lítat?

Jak jsem byl v blbém rozpoložení, tak za sebou cítím funění – to mě dojel maník, který vyrážel 30 sekund za mnou. Uhnul jsem na kraj a nechal ho předjet; bylo mi jasné, že dneska není můj den. Kupodivu borec najednou nějak zvolnil, neutrhl se ode mě a šlapal pořád asi tři metry přede mnou. Bylo mi blbé se za ním držet, v pravidlech je napsáno, že nemůžete jet v zákrytu za nikým jiným, tak jsem trošku vybočil a jel vlastní stopou. Takhle to trvalo několik minut. Po čase jsem cítil, že mě maník dokonce zdržuje, tak jsem ho zase předjel. Pak zas předjel on mě – všiml jsem si, že do kopečka mě vždycky předhoní, na rovince ho pak zase dojedu. A takhle jsme si to vyměnili několikrát. Až tak pět kilometrů před cílem se definitivně urval a ujel mi.

Na otočce jsem měl průměr rovných 38,0 km/h a doufal jsem, že na zpáteční cestě (se slabým větříkem v zádech) už to budu jen zvyšovat a že bych se na tu čtyřicítku mohl dohrábnout. Ale nějak to nešlo. Prostě jsem se nedokázal zmáčknout. Hádám, že je to hodně hlavou. Zatímco před 14 dny jsem byl na ten závod strašně nažhavený, velice jsem ho prožíval a do výsledku jsem dával všechno, tentokrát už to byl jen druhý díl a já jsem v sobě necítil tu pravou horečku. Maximální tepovku jsem měl jen 165, zatímco při prvním závodě jsem se vydrápal na 170. I to je důkaz, že jsem tentokrát do toho utrpení nešel naplno.

I když jsem tedy cestou zpátky rychlostní průměr zvyšoval, stačilo to jen na 39,3 km/h podle Stravy a 39,6 km/h podle pořadatelů. I tak jsem měl celkem dost, když jsem dojel do cíle. Výsledek celkem OK, ale ne tak dobrý, jak jsem doufal. Kupodivu už se mi vůbec nechtělo na záchod. Takže rada – když se vám bude chtít čůrat a nebudete mít kde, dejte si 45minutovou časovku, šlapejte skoro do zvracení a ono vás to přejde. Velmi užitečné!

První třicítka.
QCF Ashghal TT 2 Results

Jaké je poučení z krizového vývoje? Příště rozhodně přijet dřív. Pořešit včas toaletu. Donutit se. Během šlapání si opakovat Zátopkovo “Když nemůžeš, tak přidej!” A taky mám pocit, že jsem si až tak nehlídal aerodynamickou pozici. Nebo přesněji – hodně často jsem měl hlavu úplně sklopenou a čuměl jsem dolů do země, což je docela nebezpečné. Ale kupodivu to není nejrychlejší. Nejvíc aero je zmáčknout hlavu mezi ramena, ale přece jen ji mít rovněji a koukat trošku před sebe, tak nějak přes obočí.

Je fakt, že když tak člověk jede ze závodu domů, tak si říká, jestli to má vlastně cenu. Já ty závody tak prožívám, tolik na ně trénuju, ale pak dojíždím kolem dvacátého místa, které vlastně vůbec není zajímavé. Jsem prostě jen průměrný cyklista. Dřív jsem si dělal plány, že v téhle sezóně už budu občas sahat po medailích, ale houby. Člověk se neubrání pocitu, že je to možná všechno na draka.

ALE! I když nemám žádné úžasné výsledky, tak mě to prostě baví. Na závod se těším celé dny, je to pro mě vrchol týdne. I tu komunitu kolem závodů vždycky rád vidím a rád s nimi pokecám. Už kvůli tomu pro mě má smysl do toho vždycky jít. No a navíc pořád věřím, že když když budu jezdit a jezdit, tak se časem zlepším. Teď jsem třeba kolem dvacátého místa, ale když budu usilovně trénovat, tak se v příští sezóně usadím třeba kolem té patnáctky. A odtamtud už je to jen skok k desítce… no, rozumíte mi.

A taky je pravda, že ještě vloni jsme jezdili rozdělení do výkonnostních kategorií a já jsem byl v té nejlehčí, v céčku. Letos se na kategorie nejezdí, jsme všichni pohromadě a najednou soutěžím s těmi nejlepšími. Z bývalých céčáků už přede mnou v časovce není nikdo, nebo možná jeden člověk. Ale holt jsem teď ve větším rybníku, kde jsou o dost větší štiky. Na čísla to sice vypadá blbě – letos zatím 18., 20. a 21. – ale ve skutečnosti podávám lepší výkony než vloni. A ti lidi, co mě předjíždějí, ti mají často úplně jinou sportovní historii než já. Dělají třeba 10-15 let triatlon, od mládí jezdí cyklistické závody ve Španělsku – já mám proti tomu dva roky šlapání do pedálů, přičemž jsem začal ve 42 letech. Není žádná ostuda být za těmito sportovci.

Na příští závod rozhodně budu mít extra motivaci, protože se to jede na 40 km. To znamená cca hodinu utrpení. Bylo by fantastické to zvládnout právě za tu hodinu – to by byl můj oblíbený rychlostní průměr. I po tomhle závodě jsem se na parkovišti bavil s jedním chlapíkem, který mi říkal, že tohle je jeho sen už asi deset let – zajet 40 kilometrů pod hodinu. Že prý si říká, že když to nedá teď, tak už asi nikdy. Protože roky přibývají a v určitém momentě už věk začne převažovat nad tréninkem. I já v té čtyřicítce za 60:00 vidím velkou psychologickou hranici. Ale fakt asi je, že momentálně na to ještě nemám. Vzhledem k tomu, že na 30 kilometrů jsem potřeboval 45 minut a 30 sekund, tak tu hodinu nejspíš přetáhnu o minutu nebo dvě. Ale zkusím. Slibuju si, že do toho dám všechno. Přemýšlím, že na hodinovou jízdu už si sebou vezmu i nějaké jídlo a zkusím sníst energetický gel. Vymačkávání gelu mě sice trošku zpomalí, ale bez doplnění energie bych se asi zasek úplně.

No, uvidíme. Neztrácím entuziasmus a i jako průměrný cyklista se ženu dál!

Autorem úvodní fotky je Ivan Lowe.

4 komentářů

    • Určitě je! Je to přirozený, 20 let jedete po nějaký koleji, máte to rádi a jste spokojení, ale přece jen se v určitém okamžiku rozhlídnete, jestli byste se ještě nemohli naučit něco novýho, přidat si nějakou další kapitolku do svý životní knihy, aby byla co nejpestřejší… A zrovna tenhle obor mi sedí, jsou v tom soutěže, čísla, výkony, to je něco pro mě!

  1. A ti lidi, co mě předjíždějí, ti mají často úplně jinou sportovní historii než já. Dělají třeba 10-15 let triatlon, od mládí jezdí cyklistické závody ve Španělsku – já mám proti tomu dva roky šlapání do pedálů, přičemž jsem začal ve 42 letech. Není žádná ostuda být za těmito sportovci.
    přesně tak, taky bych chtěl bejt jen o pár sekund pomalejší než tahle paní…(-:
    https://en.wikipedia.org/wiki/Pia_Sundstedt

  2. zdravim Martine, super cteni. jen dotaz – proc si davate cil na nejakou prum rychlost a nejedete to pres watty? do rychlosti vam muze vstoupit profil trati (chapu ze vicemene plocha), vitr atd. watty jsou ciste o tom co tomu date? drzim palce do dalsich zavodu!

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno