Moje paní má – bůhvíproč – ráda hřbitovy. Kdykoli jsme v nějakém novém městě, chce se tam podívat na krchov a ověřit si, jestli se mrtvým dobře daří a jestli to tam mají hezké.

Mezi námi, chápal bych, kdyby ji tahle záliba popadla někdy teď po čtyřicítce – to je věk, kdy už je člověk v podstatě jednou nohou v márnici. Ale ne, Bey se tahle věc drží už od jejích dvaceti.

Už naše úplně první rande v roce 1997 mi mělo být varováním. Potkali jsme se s Beou na škole v Německu. Ale tam jsme si ještě neřekli, že spolu vlastně chodíme a že spolu jednou budeme mít dvě děti a komodu Malm atd. atd. Až v září 1997, kdy už jsme byli zpět v našich domovských zemích, jsem se vypravil za Beou do Rumunska, abych jí to slavnostně oznámil. Bea tehdy žila u tetičky ve městě Cluj-Napoca. Dovedete si představit, že jsem na návštěvu jel s velkými nervy. Bude ještě mezi námi nějaká jiskra? Jak Bea tu návštěvu pochopí a pojme?

Do Kluže jsem dorazil v sobotu večer. Jaké bylo mé překvapení, když mi Bea hned po příjezdu dala do ruky arch A4, kde byl na stroji vyťukán PROGRAM NÁVŠTĚVY. První bod zněl “Neděle 10:00 – návštěva historického hřbitova – Kolozsvár”. A přesně to se taky stalo. Druhý den v 10 ráno jsme naběhli na hlavní klužský hřbitov a tam jsem při menším kolečku kolem cca 1778 náhrobků vyslechl dějiny Transylvánie v kostce. A můžu vás ujistit, že Transylvánie má velmi pohnuté dějiny. To, že jsem někde mezi pomníky č. 1230 a 1235 Bee mimoděk řekl, že ji mám rád a že bychom spolu mohli chodit, to už byla čistě podružnost.

Hřbitovy se mne držely i nadále, při všech dalších cestách do Rumunska. Třeba v létě 2015 mi úplně přešel mráz po zádech. Projížděli jsme krásným zvlněným krajem v severozápadním Rumunsku, regionem, kde tradičně žila slovenská komunita. Jsou to potomci dávných slovenských vystěhovalců – něco podobného jako české vesnice v Banátu.

Tohle je jedna z těch vesnic. Rumunsky Valea Târnei, slovensky Židáreň.

Na té vesnici bylo hned vidět, že je trošku jiná. Skoro před každým domem stálo pěkné auto se slovenskou značkou. To mladí, kteří už žijí v Bratislavě nebo v Banské Bystrici, přijeli na léto za svými rodiči do domovského Bihoru.

V takovém místě Bea samozřejmě musela navrhnout, že se podíváme na hřbitov. Tentokrát jsem do toho šel celkem ochotně; přece jen mě zajímalo, jak se na takovém cintoríně mísí kultury. Vejdu dovnitř a tumáš čerte kropáč! – ono je to fakt všechno ve slovenštině a počkat, tady snad ležím já!

Tu odpočívá Jaroš Martin. Slovenský náhrobek uprostřed rumunských kopců, župa Bihor.

Ale tím moje anabáze s rumunskými hřbitovy neskončila. Minulý měsíc jsme si volali s nagymamou – Beinou mámou a mou milovanou tchyní. Fakt super ženská, kterou mám upřímně rád. V srpnu měla narozeniny a samozřejmě jsme jí přáli. A ona nám celá šťastná povídá, že si s nagytatou dali k narozeninám speciální dárek – koupili si pěkný hrob v Lázári, vesnici, ve které se nagytata narodil a kam šli na stáří zase společně žít.

Je to takové citlivé téma, já vím, a moc o tom nechcete se svými příbuznými mluvit, ale někdy vlastně taky musíte. Je to holt součást života.

Když to tak tchýně řekla, tak jsem začal o tom hrobě v Lázári přemýšlet. Kam vlastně na mrtvá kolena půjdu já, kam půjdeme my s Beou? Už jsme se o tom jednou bavili a musím říct, že to byla jedna z mála věcí, na kterých jsme se zásadně neshodli. Bea miluje moře – však u něj taky furt bydlíme – a jednou mi říkala, že by do něj chtěla být rozprášena. Tahle představa mi teda vůbec nesedla. Jednak mi vždycky přišlo divné mít člověka v nějaké nádobce jako v ešusu, to za prvé. A za druhé, tohle rozprašování na turistických místech mi vždycky bylo podezřelé. To když takhle udělají všichni, tak to abychom se pak v těch nejprofláklejších destinacích brodili bývalýma člověkama. A ani té vodě to nemůže moc prospívat, zeptejte se Gangy v Benárasu. Ze všech těchto důvodů jsem osobně byl vždycky spíš pro klasický pohřeb. Ale na to se Bea v Česku přece jen necítí dost doma, to moře jí přišlo lepší.

A tak říkám, Beo, ten hrob v Lázári možná není špatný nápad. Co takhle, kdybychom tam jednou šli i my? Pro tebe to je domov, tak by ses snad mohla přemoci a dát tomu přednost i před mořem. No a já jsem taková krev toulavá, Lázári mi za ta léta přirostlo k srdci, stoprocentně si nebudu stěžovat, když mě tam uložíte. Nejsem ten typ, co by v takové situaci ještě držkoval. Adoptuju Rumunsko jako svůj definitivní druhý domov a budeme navždy spolu.

Bee se plán velice líbil – až tak, že o něm, řekla rodičům. No a dnes jsem se dozvěděl, že nadšení tchánovci mi taky hned pořídili narozeninový dárek. Zítra je mi totiž 44 let. Nagymama a nagytata nám s velkým nadšením zařídili dvojhrob hned vedle. Můžeme si tam prý už teď nechat vyrýt svoje jména a zatím alespoň roky narození – to druhé datum se dá dopsat později a je to tak levnější. Celá rodina si prý moc váží mého rozhodnutí přidat se k nim v Rumunsku a jít za svou paní a její rodinou. Vítáni jsme prý hned.

No počkat, počkat, říkám Bee. Řekni prosím tě mámě, ať není zklamaná, když si do toho Lázári nepůjdu hned lehnout. Přece jen jsem myslel, že bych se třeba ještě 40 let poflakoval po světě a pak teprve šel do Rumunska na krchov. Vím, že hrozně rádi vidí rodinu pohromadě, ale zas tolik ať na nás nekvaltujou.

Tohle všichni uznali a hned se zase uklidnili. Nicméně ten hrob tam furt je a čeká. Začínám si na tu představu docela zvykat. Vypadá to, že takových náhrobků, jako má onen Martin Jaroš v Bihoru, bude nakonec v Rumunsku víc. No co, aspoň tam jmenovec nebude tak sám.

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno