Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: „Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.“
Když byl požádán, aby tyto zájmy vymezil konkrétněji, ve formě oficiální „zahraniční politiky“, přiznal tento respektovaný strážce britské moci: „Když po mně lidé chtějí … takzvaný program, lze na to odpovědět jedině tak, že jsme rozhodnuti dělat při každé vyvstavší příležitosti to, co se bude jevit nejvýhodnější, a vůdčím principem nám budou zájmy naší vlasti.“ (Tato klamně prostinká koncepce samozřejmě mohla ve Velké Británii reálně fungovat mimo jiné proto, že britská vládnoucí vrstva byla vychovávána ke společnému a takřka intuitivnímu povědomí o tom, v čem zájmy země spočívají.)
Odvážný a kosmopolitní Fridrich (francouzsky uměl psát i mluvit a skládal sentimentální francouzskou poezii dokonce i na vojenských taženích; jedno jeho dílko tak nese podtitul „Pas trop mal pour la veille d’une grande bataille“ čili „Na předvečer bitvy docela dobré“) byl ztělesněním nové éry osvícenského vládnutí ušlechtilé despocie, jejíž legitimita nepramení z ideologie, ale z efektivity.
Od té doby hraje Rusko v mezinárodním dění jedinečnou roli: je součástí mocenské rovnováhy v Evropě i v Asii, ale k balanci evropského uspořádání přispívá jen epizodicky. Zahájilo víc válek než kterákoli jiná významná současná velmoc, ale také zamezilo tomu, aby se Evropa ocitla pod dominancí jediné mocnosti: v situaci, kdy hlavní kontinentální hráči skončili na lopatkách, odolalo švédskému králi Karlovi XII., Napoleonovi i Hitlerovi.
Jeho [ruská] politika v průběhu staletí vykazuje zvláštní rytmus, řídí pevninskou masu, která prochází víceméně všemi klimatickými pásy a všemi civilizačními okruhy, a čas od času se přeruší v důsledku nezbytné adaptace vnitřní struktury vůči rozloze celého projektu – ale pak se znovu navrací jako příliv přes písčinu. S postupem let od Petra Velikého po Vladimira Putina se okolnosti změnily, ale hlavní rytmus zůstal mimořádně konzistentní. Západoevropané, právě vystoupivší z napoleonských otřesů, pohlíželi s úžasem a obavami na zemi, která se svým územím a vojenskými silami strmě tyčila nad celý zbytek kontinentu a jejíž elita se svou vybroušenou etiketou tvořila jen chabý závoj přes primitivní sílu, která západní civilizaci časově předcházela a vymykala se jejímu dosahu. Jak v roce 1843 z perspektivy spoutané Francie a Evropy přetvořené vlivem ruské moci tvrdil francouzský cestovatel markýz de Custine, Rusko je hybrid, který do srdce Evropy vnáší životní náboj stepí.
Budování světového impéria tak šlo paradoxně ruku v ruce s pocitem snadné zranitelnosti – jako by vojenské tažení přes půlku světa přineslo víc nových nepřátel než zajištěného bezpečí. V tomto smyslu lze tvrdit, že carova říše se rozpínala, protože bylo snazší pokračovat než se zastavit.
Každoročně se [Rusko] rozpínalo o území větší než mnohé evropské státy (v rozmezí let 1552–1917 průměrně sto tisíc kilometrů čtverečních ročně).
Petr svým jedinečným výkonem proměnil ruskou společnost a rázem své impérium vytáhl mezi prvořadé západní velmoci. Prudké tempo transformace ale způsobilo, že si Rusko uchovalo nejistotu chudáka, který se vzmohl. V žádné jiné říši by panovník nepovažoval za nutné písemně svým poddaným připomenout (jako to o půl století později učinila Petrova následnice Kateřina Veliká), že „Rusko je evropský stát. Jasně to dokazují následující pozorování.“
V jistém smyslu podobně jako Spojené státy při pronikání na západ i Rusko své výboje prosytilo morální obhajobou založenou na tvrzení, že v pohanských zemích šíří řád a osvícený rozum (a jen náhodou navíc získává i lukrativní obchod s kožešinami a minerály). Zatímco ale americká vize vybízela k bezmeznému optimismu, ruská zkušenost měla svůj poslední základ ve stoické odolnosti.
V jistém smyslu podobně jako Spojené státy při pronikání na západ i Rusko své výboje prosytilo morální obhajobou založenou na tvrzení, že v pohanských zemích šíří řád a osvícený rozum (a jen náhodou navíc získává i lukrativní obchod s kožešinami a minerály). Zatímco ale americká vize vybízela k bezmeznému optimismu, ruská zkušenost měla svůj
V jistém smyslu podobně jako Spojené státy při pronikání na západ i Rusko své výboje prosytilo morální obhajobou založenou na tvrzení, že v pohanských zemích šíří řád a osvícený rozum (a jen náhodou navíc získává i lukrativní obchod s kožešinami a minerály). Zatímco ale americká vize vybízela k bezmeznému optimismu, ruská zkušenost měla svůj poslední základ ve stoické odolnosti.
Z nastíněné zkušenosti vzešlo Rusko jakožto jedinečně „euroasijská“ mocnost, která se sice táhne přes dva kontinenty, ale zcela doma není v jednom ani ve druhém.
Jak se důraz stále více přesouval k mocenské složce rovnice, získávala na významu pozice Velké Británie v roli nastolovatele rovnováhy. Hlavními rysy její vyrovnávací role byla široká akceschopnost a prokázaná ochota jednat. Britský ministr zahraničí (a pozdější premiér) lord Palmerston pro to poskytl klasický příklad, když se v roce 1841 dozvěděl, že car Británii žádá o závazný příslib odporu „pro případ útoku Francie na evropské svobody“. Británie považuje „pokus jednoho národa o uchvácení teritoria náležejícího jinému národu“ za hrozbu, odpověděl Palmerston, jelikož „takový pokus vede k rozrušení dané mocenské rovnováhy a posunem v relativní síle států může vést ke vzniku hrozby pro jiné mocnosti“. Palmerstonův kabinet ale nemůže proti Francii vstoupit do žádného oficiálního spojenectví, jelikož „pro Anglii není obvyklé přijímat závazky vztažené k případům, které ještě nevyvstaly nebo které se bezprostředně nerýsují“.74 Jinými slovy, ani Rusko, ani Francie nemohou najisto počítat s britskou podporou proti druhé straně a obě země musí počítat s možností britského ozbrojeného odporu, pokud doženou vývoj situace k bodu ohrožujícímu evropské ekvilibrium.
Zároveň si ale nárok na prvenství postupně budovalo i Prusko. Odhodlané překonat handicapy představované řídkým zalidněním a rozsáhlým pohraničím, prosadilo se jako významný evropský stát díky schopnosti pruských předáků pohybovat se více než sto let u horní hranice potenciálu své země; Otto von Bismarck – pruský vůdce, který tento proces přivedl k završení – tak mohl hovořit o sérii „energických, rozhodných a moudrých regentů, kteří pečlivě spravovali vojenské i finanční státní zdroje a drželi je ve svých rukou, aby je mohli s nelítostnou odvahou vrhnout na váhu evropské politiky, jakmile se k tomu naskytne vhodná příležitost“.
Rakousko příliš pozdě pochopilo, že pověst spolehlivého partnera má v mezinárodních záležitostech větší hodnotu než demonstrativní předvádění taktického důvtipu.
Pokud by se USA v politice, ekonomice a obraně odloučily od Evropy, staly by se z geopolitického hlediska ostrovem na odlehlém pobřeží Eurasie – a samotná Evropa by se snadno změnila v přívěsek asijských a středovýchodních dálav. Evropě,
Evropě, která se ještě před necelými sto lety těšila takřka absolutnímu monopolu na formování globálního pořádku, hrozí, že za svůj nejzazší geopolitický účel začne považovat vlastní strukturu, a odřízne se tak od současného hledání světového řádu. Pro mnohé je dosažený výsledek uskutečněním snu celých generací: kontinent je sjednocen v míru a zřekl se mocenských sporů. I když ale hodnoty vzývané evropskou soft power mnohdy byly inspirativní, ostatní regiony povětšinou neprojevily tak upřímnou oddanost výhradně tomuto jedinému politickému stylu, a vzniká tak riziko nerovnováhy.
Současný Střední východ působí dojmem, že předtím než – pokud vůbec – dospěje k nějaké ustálené koncepci mezinárodního pořádku, provádí simultánní experiment se všemi svými historickými zkušenostmi: impériem, svatou válkou, cizí nadvládou i sektářskou válkou všech proti všem. Dokud tato situace přetrvá, bude region střídavě tažen na dvě strany: k začlenění do světové komunity i k boji proti ní.
Křesťanstvo se s postupem doby změnilo ze strategického operačního principu či principu světového řádu ve filozofický a historický pojem. K uvedenému vývoji přispěl fakt, že křesťanský svět započal s rozlišením mezi „tím, co náleží císaři“ a „tím, co náleží Bohu“; jak jsme viděli v předchozích dvou kapitolách, to posléze umožnilo dospět k pluralistické, sekulárně založené zahraniční politice uvnitř státně vymezeného mezinárodního systému.
„Na komunity z okruhu dár al-harb se pohlíželo tak, že jsou v ,přirozeném stavu‘; postrádají totiž právní kompetenci vejít s islámem do styku na bázi rovnoprávnosti a vzájemnosti, neboť nejsou s to dostát jeho etickým a právním standardům.“ Vnitropolitické zásady každého islámského státu jsou z tohoto hlediska nařízeny od Boha, a nemuslimské politické entity jsou tedy nelegitimní: muslimské státy je nikdy nemohou akceptovat jako skutečně rovnocenné protějšky.
Žádná společnost nikdy neměla sílu, žádný vůdce odolnost a žádná víra energii nutnou k tomu, aby své zákony prosadila trvale na celém světě. Univerzální moc se prokázala jako nedosažitelná a islám v tomto bodě není výjimkou. S postupnou expanzí rané islámské říše nakonec došlo k jejímu rozpadu na několik mocenských center.
Když se ostatní sunnitské mocnosti obrátily na mughalskou Indii s úpěnlivou žádostí, aby říše zaútočila na šíitský Írán, Indie to odmítla s poukazem na tradičně přátelské vztahy a na absenci postačujícího důvodu k vyhlášení války.
Mnozí chápali islamismus jako způsob, jak vstoupit do poválečné éry, aniž by se přitom museli zříct svých hodnot: jak být moderní, aniž by museli být západní.
Podle Qutbova názoru islám představuje univerzální systém, jenž poskytuje jedinou skutečnou svobodu, totiž svobodu od nadvlády jiných lidí, lidmi smyšlených nauk nebo od „příslušnosti k území, barvy pleti, jazyka a hnusných regionálních nebo národních zájmů“.
Spojené státy proto usilovaly o „politické řešení“ prostřednictvím OSN, založené na tom, že bude Asad zbaven moci a vznikne koaliční vláda. Když ostatní členové Rady bezpečnosti s právem veta odmítli podpořit tento navržený krok nebo společná vojenská opatření a když se ukázalo, že ozbrojená opozice, jež se uvnitř Sýrie nakonec objevila, neobsahuje žádné zřetelnější demokratické či umírněné složky, reakcí byla konsternace.
Vzhledem k demografické komplexitě Sýrie do sebe občanská válka vtáhla další etnické a náboženské skupiny, přičemž všechny byly historickou zkušeností vedeny k názoru, že svůj osud zásadně nemohou svěřit rozhodování jiných.
Existence Izraele a jeho mimořádná vojenská připravenost jsou v celém arabském světě pociťovány jako ponižující. Doktrinální závazek nikdy se nevzdat jednou dobytého území způsobuje, že se sám fakt koexistence s Izraelem mnohým jeví nikoli jako smíření s realitou, ale jako zavržení víry.
Izrael má v porovnání se svými sousedy jen nečetnou populaci a nevelké území, jež v nejužším bodě měří napříč pouhých patnáct kilometrů a v nejširším asi sto. Země se proto zdráhala výměnou za dokument, jehož trvalá platnost není zaručena, postoupit jakákoli území, zvláště v oblastech, která těsně sousedí s významnými sídly. Izraelská vyjednávací stanoviska se proto zpravidla nesou v legalistickém duchu: formulují definice bezpečnosti a soustavu politických záruk, v nichž se kombinuje široký teoretický záběr s příležitostným zacházením do detailů, jež mohou působit až provokativně a mají sklon umocnit přesně ty emoce, které má mírový proces překonat.
Zásadní strategická chyba saúdské dynastie však tkvěla v předpokladu (který zastávala přibližně od šedesátých let do roku 2003), že může podporovat radikální islamismus v zahraničí, a dokonce s ním i manipulovat, aniž by tím ohrozila své domácí postavení. Fatální omyl této strategie vyplul najevo, když v saúdském království roku 2003 propuklo dobře uspořádané a nesnadno potlačitelné povstání, iniciované al-Káidou. Vládnoucí rod svou dosavadní strategii ihned odvrhl a naopak zahájil efektivní protipovstaleckou kampaň, již vedl příslušník mladší dynastické generace, princ Muhammad bin Najíf, současný ministr vnitra. Faktem ale zůstává, že dynastii reálně hrozilo svržení – a může se stát, že rozmach džihádistických proudů v Iráku a Sýrii otestuje saúdskou inteligenci a akceschopnost znovu.
Saúdská zahraniční politika se po většinu existence moderního saúdského státu vyznačovala obezřetností, která pozdvihla schopnost nepřímého vyjádření na úroveň umělecké formy. Kdyby totiž království provozovalo přímočarou politiku a nechalo ze sebe učinit ohnisko všech sporů, stalo by se tak terčem proseb, výhrůžek i lichocení jiných, mnohem mocnějších zemí, a ty by ve svém souborném účinku mohly ohrozit nezávislost nebo vnitřní soudržnost země.
Diplomaticky se Saúdská Arábie z velké části stavěla po bok Spojeným státům, v duchovní sféře ale šířila variantu islámu, která není slučitelná s moderností a směřuje ke konfliktu s nemuslimským světem.
O svůj otevřeně deklarovaný cíl – totiž podkopat systém států na Středním východě a vyhnat z regionu západní vlivy – se Írán zasazuje s mimořádnou obratností a konzistencí.
U národů hraje historie tutéž roli, kterou u jednotlivých lidí hraje charakter.
Epická Kniha králů, jejímž autorem je Abú-l-Kásim Firdausí a vznikla dvě století před přechodem Persie k islámu, líčí bájnou slávu perského nemuslimského dávnověku. Firdausí, sám šíitský muslim, zachytil komplexní postoj Peršanů v nářku, který jedna z postav pronáší na závěr jedné éry: „Ať je proklet tento svět, tato doba, tento osud, / že ze mne necivilizovaní Arabové přišli dělat muslima.“
Právě v Asii (daleko více než v Evropě, vůbec nemluvě o Středním východě) nacházejí maximy vestfálského modelu mezinárodního uspořádání svůj hlavní současný výraz – a to včetně doktrín, které dnes na Západě mnozí zpochybňují jakožto příliš výlučně zaměřené na národní zájem anebo neberoucí dostatečný ohled na ochranu lidských práv. Suverenita, mnohdy teprve nedávno vydobytá na koloniální nadvládě, se tu chápe jako absolutní. Cílem státní politiky není povznést se nad národní zájem – jak to hlásají různé módní koncepce v Evropě a ve Spojených státech –, nýbrž energicky a s přesvědčením jej prosazovat. Zahraniční kritika vnitřních praktik je všemi vládami smetena ze stolu coby symptom čerstvě překonaného koloniálního dohledu.
Džaváharlál Néhrú jako premiér nově založeného státu hájil stanovisko, že základem indické zahraniční politiky mají být národní zájmy Indie, nikoli přátelství mezi národy ani podpora spřízněných vnitropolitických systémů. Jak prohlásil roku 1947, krátce po vyhlášení nezávislosti: „Ať už stanovíte jakoukoli politiku, schopnost řídit zahraniční záležitosti určité země spočívá ve zjištění, co je pro danou zemi nejvýhodnější. Můžeme se bavit o dobré vůli mezi národy a mínit svá slova vážně. Avšak v poslední instanci každá vláda koná pro dobro té země, které vládne, a žádná vláda se neopováží učinit nic, co by bylo pro onu zemi – ať krátkodobě či dlouhodobě – očividně nevýhodné.“188 Kautilja (ani Machiavelli) by to nevyjádřil lépe.
Postoj své země Néhrú vymezil pomocí „pěti zásad mírového soužití“. Tuto nauku sice pojmenoval pomocí termínu Panča šíla (pět zásad soužití), což je pojem převzatý z indické filozofie, ale de facto se jednalo jen o mírně obřadnější rekapitulaci vestfálského modelu multipolárního uspořádání suverénních států: (1) vzájemné respektování územní celistvosti a svrchovanosti, (2) neútočení, (3) nevměšování se do vnitřních záležitostí, (4) rovnoprávnost a vzájemná výhodnost, (5) mírové soužití.
Ministerstvo zahraničí v Číně vzniklo až v polovině 19. století z nutnosti vyrovnat se s intervencemi Západu. I tehdy ale úředníci chápali svůj úkol tradičně jako praktický dohled nad barbary, ne jako diplomacii ve vestfálském stylu.
…
Nové ministerstvo neslo poučný název „Úřad pro správu záležitostí všech národů“; ten naznačoval, že do diplomacie vedené mezi státy se Čína vůbec nepouští.
Čína dávala po tisíciletí přednost tomu své protivníky okouzlit a zlákat, nikoli porážet je silou zbraní.
Byl ode dvora odeslán s listem, kde se anglickému králi vysvětluje, že není možné povolit nějakému velvyslanci trvalý pobyt v Pekingu, neboť „Evropa se vedle Tvého národa skládá z mnoha dalších; pokud by všechny požadovaly zastoupení u našeho dvora, jak bychom to mohli připustit? Je to zcela neproveditelné.“ K obchodování mimo ono omezené a přísně regulované množství, které už probíhalo, neviděl císař žádný důvod, protože Británie nemá žádné zboží, o něž by Čína stála: „Ve svém panování nad širým světem mám na zřeteli jediný cíl, totiž zachovat dokonalou vládu a splnit povinnosti vůči státu. Drahé podivnosti mne nezajímají. Jestliže jsem přikázal, aby tribut zaslaný Tebou, ó králi, byl přijat, stalo se tak výhradně s ohledem na smýšlení, jež Tě přimělo vyslat jej z dáli… Jak se Tvůj vyslanec může přesvědčit na vlastní oči, máme vše.“
Důvod, proč Čína za vlády dynastie Čching zanedbala rozvoj vojenské techniky, zčásti spočíval v tom, jak dlouho se proti ní nikdo nepostavil, ale zčásti též v tom, že vojsko mělo v konfuciánské společenské hierarchii velmi nízké postavení, vyjadřované příslovím: „Dobré železo se nepoužívá na hřebíky, z dobrých mužů se nestávají vojáci.“
Tuto historickou roli sehrál Teng Siao-pching. Přestože byl dvakrát obětí Maových čistek, stal se dva roky po Maově smrti (1976) reálným vůdcem Číny. Rychle přikročil k reformě ekonomiky a otevření společnosti. Sledoval program nazývaný „socialismus s čínskými rysy“ a uvolnil latentní energii čínského lidu. Za necelou jednu generaci se Čína rozvinula ve druhou největší ekonomiku světa – a aby tuto dramatickou transformaci urychlila (i když vnitřní přesvědčení možná scházelo), vstoupila do mezinárodních institucí a akceptovala zavedená pravidla světového pořádku.
Americký přístup při rozhodování o metodách je pragmatický, čínský je konceptuální. Amerika nikdy neměla mocného souseda, který by ji ohrožoval, Čína měla u svých hranic vždy alespoň jednoho mocného nepřítele. Američané tvrdí, že každý problém má řešení, Číňané mají za to, že každé řešení je jen vstupenkou k dalším problémům. Američané usilují o výsledek, který odpovídá bezprostředním okolnostem, Číňané se soustředí na evoluční změnu. Američané předkládají agendu prakticky realizovatelných bodů, Číňané prezentují obecné principy a pak analyzují, kam tyto principy vedou. Čínské uvažování je sice zčásti formováno komunismem, ale v rostoucí míře zahrnuje také tradičně čínský styl myšlení – a Američané nejsou blízce obeznámeni s jedním ani s druhým.
Názor, jenž k této otázce převládá u čínských elit, vyjádřil Teng Siao-pching: „Národní suverenita je ve skutečnosti mnohem důležitější než lidská práva. Skupina sedmi (či osmi) však často porušuje suverenitu chudých a slabých zemí třetího světa. Jejich řeči o lidských právech, svobodě a demokracii jsou míněny tak, aby pojistily zájmy silných a bohatých zemí, které své síly využívají k vydírání slabých zemí, usilují o hegemonii a praktikují silovou politiku.“
Díky otevřenosti své kultury a demokratických principů se Spojené státy staly pro miliony lidí vzorem a útočištěm. Zároveň ale víra v univerzalitu amerických principů uvedla do mezinárodního systému jistý obtížně akceptovatelný element: naznačuje se tím totiž, že vlády, které se těchto principů nedrží, nejsou plně legitimní.
Z tohoto hlediska – zakořeněného v americkém uvažování natolik, že je jen zřídka formulováno slovy oficiálního programu – vyplývá, že významná část světa žije v jakémsi neuspokojivém zkusmém aranžmá, z něhož bude jednoho dne vykoupena, a do té doby musí mít její vztahy s nejsilnější mocností světa složku jistého latentního protivenství.
V roce 1890 byla americká armáda čtrnáctá největší na světě, příčku za Bulharskem, a americké námořnictvo bylo menší než italské, ačkoli měly USA oproti Itálii třináctkrát vyšší průmyslovou kapacitu.
Jefferson, jenž územní velikost nového státu chytře zdvojnásobil uskutečněním nákupu Louisiany v roce 1803, se později na odpočinku „upřímně svěřil“ prezidentu Monroeovi: „Na Kubu jsem vždy pohlížel jako na nejzajímavější přídavek, jaký by bylo možné přičinit k našemu systému států.“214 A Jamesi Madisonovi napsal: „Do naší konfederace bychom pak už měli začlenit jen Sever [= Kanadu] … a měli bychom takovou říši svobody, na jakou od svého zrodu ještě nepohlédla; přičemž jsem přesvědčen, že ještě žádné zřízení nebylo propočteno pro rozsáhlou říši a autonomii tak dobře jako to naše.“215
Tyto návyky si Amerika uchovala dokonce i poté, co se v průběhu 19. století vyšvihla na pozici velmoci. Třikrát v rozmezí tří generací – tedy v obou světových válkách a ve studené válce – podnikly Spojené státy rozhodující kroky k tomu, aby mezinárodní pořádek uchránily před potenciálně fatálními hrozbami. Ve všech třech případech Amerika zachovala vestfálský systém států a mocenskou rovnováhu, ale současně přičítala institucím téhož systému vinu za propuknutí nepřátelství a deklarovala touhu vybudovat naprosto nový svět. Po valnou část tohoto období bylo implicitním cílem americké strategie mimo západní polokouli proměnit svět tak, aby další strategické působení USA už nebylo nutné.
Roosevelt – vysoce motivovaný, dravě ambiciózní, nesmírně vzdělaný, široce sečtělý, brilantní kosmopolita, který ale s oblibou předstíral povahu honáka ze statku, a mnohem subtilnější osobnost, než jeho současníci dokázali docenit – velmi rychle vystoupal po politickém žebříčku až do funkce viceprezidenta, a když byl v roce 1901 spáchán na McKinleyho atentát, ocitl se na nejvyšším postu.
