„Každé buněčné jádro obsahuje informační databázi obsažnější než všech 30 dílů encyklopedie Britanniky dohromady. … Když jíte řízek, drtíte ekvivalent více než 100 miliard kopií encyklopedie Britanniky. (31)

„Počítačové modely ukázaly, že k evoluci, jež by vedla od primitivní vrstvičky světločivných buněk k dokonalému komorovému oku, stačí pouhých 400 000 generací, a to i přes vemi konzervativní výchozí předpoklady modelu.“ (94)

„Cikády dotáhly jepičí trend do naprostého extrému. Dospělci sice žijí několik týdnů, ale jejich juvenilní stádium (odborně se těmto larvám říká nymfy) trvá u některých druhů 13 a u jiných 17 let. Dospělci se začnou rojit v prakticky stejnou chvíli poté, co strávili 13 (nebo 17) let uvěznění v podzemí. Cikádí epidemie, které se v dané oblasti objevují přesně po 13 (či 17) letech, jsou monumentální událostí. … Ukázalo se, že není jen jeden třináctiletý a jeden sedmnáctiletý druh cikád. Existují celkem tři druhy a každý z nich má obě formy. K rozdělení na tyto dvě formy došlo přinejmenším třikrát a zdá se, že cikády dospívající v přechodných obdobích 14, 15 a 16 let byly také konvergentně odstraněny, opět alespoň třikrát. Proč? To nevíme. Jediné vysvětlení, s nímž vůbec někdo přišel, říká, že čísla 13 a 17 jsou prvočísla. Výhoda je v tom, že periodické epidemie nějakého druhu živočicha střídavě zaplavují a nechávají hladovět své nepřátele, ať už jde o predátory či parazity. A jsou-li tyto záplavy pečlivě naplánovány tak, že propukají po prvočíselných počtech let, je pro nepřátele takového tvora mnohem těžší synchronizovat svůj vlastní životní cyklus.“ (110)

„Stěhovaví mravenci, či spíše jejich kolonie brané jako celek, jako jakási amébovitá jednotka, jsou nemilosrdnými a strašnými predátory ve svých džunglích. Rozsekají na kousky každého živočicha, který jim padne do cesty, a tak si získali hrozivou pověst. Jakmile se obrovská mravenčí armáda přiblíží, vesničané si vždy seberou svých pět švestek, opustí své domovy a vrátí se, až mravenci odpochodují a zanechají jim vesnici vyčištěnou od všech švábů, pavouků a štírů. … Ačkoli je kolonie stěhovavých mravenců „zvířetem“ vážícím přs 20 kilogramů s více než 20 milióny úst a žihadel a zajisté zůstává nejstrašlivějším tvorem hmyzího světa, stejně se nevyrovná všem těm senzačním příběhům, které se o ní vyprávějí. Ostatně celý roj může každé tři minuty postoupit jen o metr. Jakákoli jen trochu schopná myš, nemluvě o člověku nebo o slonu, může udělat krok stranou a v pohodě přemítat o tom šíleném hemžení v trávě, o této věci ani tak ohrožující, jako spíše zvláštní a podivuhodné, o tomto vyvrcholení evolučního příběhu, který se od toho savčího liší tak, jak si to jen v tomto světě dokážeme představit. „(118)

„V Sobeckém genu jsem spekuloval o tom, že dnes možná stojíme na prahu vlády nového replikátoru. Replikátory DNA si pro sebe postavily „nástroje přežití“ – těla živých organismů, včetně našich. Do vybavení těchto těl patří i palubní počítače – mozky. Během evoluce získaly mozky schopnost navzájem komunikovat pomocí jazyka a kulturních tradic. Tím se v novém kulturním prostředí otevírají nové možnosti pro replikující se věci. Tyto nové replikátory nejsou z DNA ani z jílových krystalů. Tvoří je informace, které se daří jen v mozcích nebo v uměle vyrobených produktech mozků – knihách, počítačích atd. Abych tyto nové replikátory odlišil od genů, nazval jsem je memy. … Mutantní memy snad mohou získat i ten typ vlivu, jemuž zde říkám „moc“ replikátoru. Jak si vzpomínáte, „moc“ v našem pojetí znamená jakýkoli typ vlivu, jenž ovlivňuje pravděpodobnost šíření replikátoru. … Začíná-li tedy převzetí vlády novým replikátorem, je možné, že ten odstartuje takovou rychlostí, že nechá svého rodiče čili DNA (a také prarodiče, jímž jsou jíly, pokud se Cairns-Smith nemýlí) daleko za sebou. V takovém případě si můžeme být jisti, že počítače budou ve výhodě.“ (167)

„Třeba nálepka „bratr (či pro praktické účely spíše „ten, kdo se vedle mě vylíhl v hnízdě“). Jakýkoli gen pro altruistické chování k nositelům takového označení má slušnou statistickou šanci, že pomáhá svým vlastním kopiím, neboť bratři mají statisticky dobrou pravděpodobnost, že spolu sdílejí geny. … Nijak to neznamená, že geny „chtějí“ pomáhat svým kopiím. Jde jen o to, že gen, který má náhodou ten efekt, že pomáhá svým kopiím, bude chtě nechtě zvyšovat svou početnost v populaci.“

„Chceme-li předpokládat existenci božské síly, která je schopna vytvořit veškerou organizovanou složitost tohoto světa ať už v jediném okamžiku či řízenou evolucí, musela by být v první řadě neobyčejně složitá už ona božská síla. … Můžeme-li si dovolit ten luxus a budeme-li předpokládat organizovanou složitost, aniž bychom ji vysvětlili, můžeme rovnou předpokládat existenci samotného života, tak jak ho známe!“ (328)