Články označené štítkem Němci

Dietrich Schwantz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí

„Vše začalo tím, že Zeus z Tartaru vysvobodil Kyklópy, kteří vyzbrojili tři božské bratry: Zeus dostal blesk, Hádés přilbu neviditelných a Poseidón trojzubec. Potom Hádés chráněn přilbou neviditelnosti ukradl Kronovi jeho zbraně, a zatímco ho Poseidón držel v šachu trojzubcem, Zeus ho zabil bleskem. Poté začal boj s Titány. Avšak ještě než se pořádně rozhořel, vyděsil nervózní obry náhlý Panův výkřik, takže v divokém zmatku uprchli a světu dali pojem „panika“. (41)
Číst dál »

Heinz Guderian: Vzpomínky generála

„Dne 3. 10. jsem Hitlera očekával na hranici u Aše a hlásil jsem provedený vstup svých divizí. Pak jsme projeli Aší na snídani v polní kuchyni těsně před Chebem, které se Hitler zúčastnil. Podávala se obvyklá strava mužstva, hustá polévka s hovězím masem. Když Hitler zjistil, že v polévce je maso, spokojil se s několika jablky a pro příští den mě požádal, aby mu polní kuchyně připravila bezmasé jídlo. Následující uvítání v Chebu bylo velmi slavnostní a radostné. Obyvatelstvo se objevilo v hojném počtu ve slušivých krojích a připravilo Hitlerovi živé ovace.“ (56)

„Pak jsem jel do Karlových Varů… Jen tak tak se podařilo uzavřít prostor a přišel Adolf Hitler. Kráčel špalírem jednotek do divadla, kde ho vítalo obyvatelstvo. Venku pršelo. Ve vestibulu divadla se odehrávaly téměř dojemné scény. Ženy a dívky v krásných krojích se rozplakaly, mnozí lidé si klekali, jásot byl nevýslovný. Sudetští Němci museli hodně vytrpět, nesmírnou bídu, nezaměstnanost, národní útlak. Hodně jich ztratilo veškerou naději. Nyní měl přijít nový rozmach.“ (56)

„Mezi 7. a 10. říjnem byla obsazena další zóna s německým osídlením. Jel jsem kvůli tomu přes Kadaň a Žatec do Teplic. Všude byli naši vojáci srdečně vítání. Na všechny tanky a vozidla pršely květiny. … První československá linie opevnění byla v našich rukou – nebyla tak silná, jak jsme si mysleli, ale přesto bylo dobře, že jsme ji nemuseli dobýt v krvavém boji.“ (57)

„Kromě vlastních starostí nám však vážné problémy připravovala bojová síla a spojenecká věrnost Maďarů. … Vím však, že řada vysokých maďarských důstojníků přešla k nepříteli, tak třeba 15. října generál Miklos, jehož jsem znal jako vojenského přidělence do Berlína, nebo náčelník maďarského generálního štábu Vörös, který mě před nedávnem navštívil ve Východním Prusku, ujišťoval mě o své věrnosti a přijal ode mě jako dárek automobil. Tímto automobilem, mým vlastním mercedesem, pak o pár dnů později přejel k Rusům. Na Maďary už nebylo spolehnutí.“ (385)

William Saroyan: Asyřan

„Arméni,“ pronesl strýc Chosrov chvatně. „No může být vůbec něco komičtějšího? Angličan má říši, aby vládl. Francouz má umění, aby vedl a udával tón. Němec má armádu, aby trénoval a dělal zkoušky. Rus má revoluci, aby začínal. Švýcar má hotely, aby je spravoval, Mexičané mandolíny, aby hráli, Španělé býky, aby bojovali, Rakušáci waltzy, aby tančili, a tak dále a tak podobně, ale co máme my, no?“

„Uřvané huby, abychom je drželi?“ navrhl starý pán.

„A Irové,“ nedal se zarazit strýc Chosrov, „Irové mají celý ostrov, na kterém si mohou třít bídu s nouzí; Arabové tisíc rodů a kmenů, aby se v poušti mohli spojit; Židé zázračné děti, aby je posílali na koncertní turné, Cikáni maringotky a karty věštící bohatství; Američani chronickou nervozitu, které říkají svoboda, ale co máme my Arméni?“ (174)

Sándor Márai: Zpověď

O měšťanech na Západě
„Začali jsme tušit – a byl to jen odkudsi ze vzduchu zachycený dojem tam, na německo-belgické hranici! – že být měšťanem v západním pojetí toho slova je něco jiného než být jím tam doma; není to jen otázka čtyř pokojů a ústředního topení, služebnictva, Goethových sebraných spisů v knihovně a vybrané konverzace, znalosti Ovidiových a Tacitových děl… my, tam daleko, v našich „ohromně urbánních“ hornozemských městech, jsme byli měšťany jakýmsi strojeným a svědomitým způsobem, byli jsme v tom snaživí jako premianti ve škole, dělali jsme z měšťanství úlohy z pilnosti a neúnavně jsme se civilizovali. V Nantes si lidé pravděpodobně jen tak žili své životy…“ (199-200)

O Němcích a svobodě
„Ale snobství, komplexy méněcennosti, osvětářská přemoudřelost a nábožná úcta před Duchem, jež v každém Němci doutnají stejně jako vášeň pro „dril“, sebekázeň, „disciplínu“ – až mnohem později, mezi Angličany, jsem se naučil, že dobrovolně přijatá kázeň znamená jistou relativní svobodu!“ (226)

O xenofobních Francouzích
„Tato zášť neměla žádné opodstatnění. V oněch letech nosili cizinci do Francie zlato po pytlích, každou sezónu tam utráceli miliardy a nechtěli za to nic jiného než slunit se ve středomořském azuru, jenž se klene nad tou zemí od Vogéz po Provence… Francouzi nenáviděli cizince, když přijížděli s lodním nákladem, a nenáviděli je, když pak jezdit přestali.“ (336)

O přejezdu z Francie do Anglie
„Ještě byly na dohled přepychové pobřežní restaurace, kde do sebe břichatí Normanďané lili chutné humrové polévky a skvělé červené víno! – pasažéři na lodi už žvýkali nezaměnitelné, nepoživatelné chody, polévali si mražené skopové mátovou omáčkou, restauraci prostoupil puch skopového loje, chléb byl tvrdý a bez chuti, víno drahé a zpančované; tady už začínala Anglie. Cestující se dívali jinak, hovořili tišeji, číšník jinak obsluhoval – rezervovaněji než jeho francouzský kolega, a přesto tak nějak sebevědoměji!“ (364)

O britské civilizaci
„S každou volnou librou uháněli hned v první volné chvíli zpátky na kontinent nebo ven do světa, protože život doma nesnášeli. Nesnášeli jej, protože doma se nudili. … (hnali se na Riviéru), protože oni byli tím nejsvobodnějším národem na světě a svou svobodu už tisíc let pěkně jednu po druhé a za hotové kupovali… v průběhu staletí skoupilo City za hotové všechny billy a chartery, Angličané si koupili občanské svobody a z této pozice pak vytvořili model civilizované společnosti: jen se zkrátka v této modelové, patentované anglické občanské civilizaci necítili trvale a bezvýhradně nejlíp…“ (366)

„Angličané ukázněně a s účastí ignorují úzkosti a bolestné pocity méněcennosti – Londýn je vpravdě ideálním sanatoriem pro léčbu středoevropského Minderwertigkeits-komplexu… Navštěvoval jsem Londýn, jako by to byl nějaký vyšší ročník, respektive nějaký speciální seminář toho nejvyššího ročníku ve škole zvané Evropa.“ (371)

O noblesním otci a zdvořilosti
„Děkuju ti, že jsi ještě naposledy přišel,“ řekl mi tak mírně a tak noblesně, že mi vhrkly slzy do očí. Otec znal to velké tajemství, tajemství zdvořilosti. Občas si myslím, že je to nejvíc, co může člověk člověku předat.“ (404)

O úpadku buržoazie
„Společenská třída, do které jsem se narodil, pomalu splývá s třídami, jež jsou právě na vzestupu; úroveň její kultury za posledních dvacet let strašlivě upadla, náročnost civilizovaného člověka je na ústupu. … Z celé duše opovrhuji průměrným vkusem, zábavami i nároky mnohohlavých zástupů svých současníků; jejich morálka mě naplňuje nedůvěrou… Duchovní člověk je osamělý solitér přinucený uchylovat se do katakomb, tak jako středověcí mniši se svým tajemstvím písma před dobyvačnými vandaly. … V této době musím žít a pracovat, jak je to bude možné. … A já chci do poslední chvíle, dokud ještě udržím pero v ruce, svědčit o tom, že byla doba a bylo několik generací, jež hlásaly triumf rozumu nad pudy a věřily v odbojnou sílu ducha, který dokáže zbrzdit sebevražednou touhu stáda. Jako životní program to asi není mnoho, já však nemohu jinak.“ (407)