Články označené štítkem peníze

Dárek

Typická zprávička z místních novin. Jeho výsost emír jela na státní návštěvu Spojených států a při té příležitosti se rozhodla potěšit všechny Katařany v Americe. Každý student a každý nemocný a jeho doprovod dostane 10 000 dolarů na dřevo, aby se návštěva pořádně oslavila.
Číst dál »

Thomas Steinbeck: Ve stínu cypřiše

„Můj otec se domnívá, že člověk se neobléká dobře kvůli sebeúctě, ale kvůli úctě k druhým. Učil mne také, že pokud hledáš peníze nebo vliv, oblékej se tak, jako kdybys z toho nepotřeboval ani jedno. Lidé, kteří mají peníze a moc, zřídkakdy investují čas nebo úsilí do těch, kteří vypadají, jako by je zoufale potřebovali.“ (187)

Kuvajt 2

V týdnu jsem byl na skok v Kuvajtu – navštívit staré dobré kamarády.
Číst dál »

Bleší trh

Dneska jsem na slavném bleším trhu Novák (nedaleko nádraží Keleti) koupil dvě bankovky z let 1945 a 1946. To v Maďarsku zrovna zuřila hyperinflace jako kráva. Byla to úplně nejrychlejší inflace v historii, a kdyby ji vloni zvlášť chlapáckým výkonem nepřekonalo Zimbabwe, tak držej Maďaři světový rekord dodnes. Tehdejší měna – pengő – byla úplně v hajzlíčku, což je pěkně vidět i na mých bankovkách. Ta první z 16. listopadu 1945 (všimněte si, že záleželo na přesném datu vytištění) má ještě rozumnou hodnotu 10 000 000 (deset miliónů) pengő.

Ale o pár měsíců později (24. května 1946) už měna byla miliónkrát slabší, načež centrální banka vymyslela šikovný trik. Aby nemusela moc měnit design bankovek ani škrtat nuly, tak prostě vytvořila nové slovo milpengő, což byl milión starých pengő. Takže druhá bankovka už představuje deset miliónů miliónů starých pengő.

No a v červenci 1946 už borci na ulicích zametali ty moje bankovky jako odpad (fotka z Wikipedie). Takové to byly doby.

Jo a ty blešáky v Pešti jsou úžasný – tak krásný kousek Balkánu aby člověk pohledal. Úplně nejlepší blešák je tzv. Ecseri, v ulici Nagykőrösi 146 – to je nezapomenutelný zážitek. Tam se dá po kouskách koupit celá rakousko-uherská monarchie, o což se taky postupně snažím.

Svatba a la turca

Včera se mi poprvé poštěstilo dostat se na pravou tureckou svatbu. Ženil se můj kolega Can (čti Džan), který je v civilu specialistou na retailovou komunikaci. Zlatej kluk. Svatbu měli státní, takže jsme do žádné mešity nešli. Škoda, bylo by mě to zajímalo. Ale i tak to bylo super. Díky své maďarské manželce jsem na hlučné svatby zvyklý, ale tohle samozřejmě překonalo všechna moje očekávání. Bylo tam tak 200-300 lidí (malá městská svatba, na vesnici by prý hostů bylo mnohem víc) a všichni si se mnou strašně chtěli povídat. Mluvili jen turecky, ale zato hodně plynně. Po obřadu si všichni stoupli do řady a jali se gratulovat šťastnému páru. Každý přitom navlékl nevěstě jeden zlatý náramek jako dárek. Tak se v Turecku tradičně předává bohatství – v podobě zlatých kroužků na ruce a na nohy. Vypadá to asi tak:

Na ženicha se zase připichují stodolarové (a padesátilirové) bankovky:

Holt jiná země, jiný mrav. Ale byl to prima zážitek a mí turečtí přátelé opět osvědčili svou fenomenální pohostinnost.

Sándor Márai: Judita

„Znala jsem bezpočet hrabat a knížat, žádný z nich nebyl pyšný. Spíš byli nejistí, tak trochu provinilí, jako každý pravý šlechtic…“ (89)

„A boháčem musí být člověk bez výčitek svědomí, jinak se mu to všechno zhroutí… Nepravý boháč, který při pořádání bifteku a popíjení šampaňského pokrytecky vzpomíná na chudé, dopadne špatně, protože není upřímný, není boháčem z přesvědčení, ale jen zbaběle svatouškovsky, potměšile…“ (292)

Kurt Vonnegut: Květná neděle

„A k čemu je vůbec planeta zvaná Země dobrá, když na ní nevlastníte žádné pozemky?“ (69)

Jak psát
„Najděte si téma, na kterém vám záleží a o němž jste přesvědčeni, že by mělo zajímat i ostatní. Právě tento nefalšovaný zájem – a ne vaše hry s jazykem – bude nejpádnějším a nejpřitažlivějším prvkem vašeho stylu.“ (70)

„A co se týče vašeho jazyka: pamatujte, že dva velmistři naší řeči, William Shakespeare a James Joyce, vyjadřovali ty nejhlubší myšlenky větami téměř dětskými. „Být či nebýt,“ ptá se Shakespearův Hamlet. Celá ta věta má všehovšudy deset písmen. … Prostota jazyka není jen uznávaná, ale snad také posvátná. Bible začíná větou, kterou by dokázal napsat i trochu bystřejší čtrnáctiletý výrostek: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (71)

„Jediné, co máte dovoleno, je psát, co se stalo. Jestli v sobě najdete tu drzost a budete si myslet, že mi můžete vyprávět, proč se to stalo, tak vás odsud prostě vyrazím. Vždyť to nevíte, a ani to vědět nemůžete.“ (156)

O Williamu F. Buckleym, vtipném psavci, hudebníku, pilotu a lyžařovi
„Tohle je vítěz životního desetiboje.“ (102)

Při představování Josého Donosa z Chile:
„Musí být hezké pocházet z tak dlouhé a úzké země.“ (109)

„Včera jsem zaslechl v knihkupectví na Madison Avenue nějakého Francouze, jak anglicky říká, že za posledních zhruba čtyřicet let v Americe nikdo nenapsal pořádnou knihu. … Žádná kniha napsaná v této zemi za dobu mého života (1922-?) nedosahuje kvalit Odyssey, Hledání ztraceného času, Plechového bubínku, Sto roků samoty nebo Jednoho dne Ivana Děnisoviče. Přesto když si teď prohlížím všechny americké spisovatele ze seznamu svých přátel, přál bych si, aby tu ten Francouz byl a já mu mohl chladným hlasem říct: „Máte docela pravdu, mesjé, žádnou pořádnou knihu jsme nenapsali. My ubozí Američané se zmůžeme tak leda na literaturu.“ (110)

„… Film je šíleně drahým způsobem, jak komukoli něco sdělit. A to mám na mysli i televizi a tak. A co víc: zdraví lidé vystavovaní nadměrným dávkám herců a kulis se mohou jednoho rána probudit se zcela odumřelou představivostí.“ (138)

„Řeknu vám, jak vydělat peníze: usilovně pracujte. A řeknu vám, jak si získat lásku: pěkně se oblékejte a pořád se smějte. A naučte se slova všech písniček, co právě letí.“ (145)

„Jak vtipy fungují? Začátek každého dobrého vtipu vás nutí přemýšlet. Jsme tak vážní tvorové! Proč jde kuře přes ulici? Proč nosí požárníci červené šle? Proč pochovali George Washingtona ve stráni? Druhá část vtipu ohlašuje, že po vás nikdo nechce, abyste přemýšleli, že nikdo netouží po vaší nádherné odpovědi. Tolik se vám ulevilo, že jste se konečně setkali s někým, kdo od vás nevyžaduje, abyste byli inteligentní. Smějete se radostí.“ (146)

„Manželství se hroutí, protože žijeme v tak malých rodinách. Muž nemůže být ženě celou společností a žena nemůže být celou společností muži. Snažíme se, ale je stěží překvapením, že se z toho mnozí z ná sesypou.“ (149)

„Kdysi jsme bažili po majetku, protože jsme si mysleli, že nějak zmírní nebo odstraní naši osamělost. Tento experiment proběhl na nejbohatším národě v dějinách lidstva. Majetek trochu pomáhá, ale mnohem méně, než nám v reklamách tvrdili.“ (171)

Ve své diplomce dělal Vonnegut vizuální grafy příběhů na milimetrový papír.
– Typické je třeba údolíčko – příběh o člověku, který vede snesitelný život, pak na něj dopadne rána osudu, on ji překoná a je pak štastnější, protože se mu podařilo ukázat důvtip a sílu.
– Mýtus amerických indiánů o stvoření jsou schody, které vedou lineárně vzhůru – Bůh dává lidem postupně Slunce, Měsíc, luk, šípy, kukuřici…
– Starý zákon má také takové schody, které ukončí náhlý sraz – vyhnání z ráje
– Ale příběh nejnadšeněji přijímaný západní civilizací, Popelka, má tytéž schody, pak náhlý sráz (půlnoc, útek a návrat do hadrů) a pak rychlý vzestup k finálnímu štěstí. Vonnegut objevil, že přesně tento model sleduje i křesťanství – schody a sráz jsou Starý zákon, očekávání spásy je finální štěstí.
(248-250)

Když Jidáš jednou Ježíšovi vyčítá, že si nechá nohy natírat olejem, když se dal vzít, prodat a peníze mohly být rozdány chudým. Ježíš na to: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však stále nemáte.“
A Vonnegut na to:

„Pasáž totiž končí dvěma poměrně skličujícími důsledky: že i Ježíš má v sobě kapku sebelítosti a že ani jeho už ke konci pozemské poutě nebavilo pořád poslouchat řeči o chudácích.“ (258)

Robert Musil: Muž bez vlastností

„Lidstvo vyrábí bible i pušky, tuberkulózu i tuberkulín. Je demokratické s králi a šlechtou; staví kostely a proti kostelům zase univerzity; dělá z klášterů kasárna, ale kasárnám zase přiděluje polní kněze. Poskytuje samozřejmě také pobudům gumové hadice naplněné olovem, aby jimi mohli rozmlátit tělo svého bližního, a uchystá potom pro osamělé a ztýrané tělo prachové peřiny, z nichž jedna v této chvíli zahalovala Ulricha, jako by byla naplněna samou úctou a ohleduplností.“ (27)
Číst dál »

Marshall McLuhan: Jak rozumět médiím: extenze člověka

„Díky mžikové rychlosti (elektřiny) jsme si opět začali uvědomovat příčiny věcí, zatímco v dobách posloupnosti a zřetězení nám tyto příčiny zůstaly skryty. Místo abychom se tázali, co bylo dřív, zda slepice či vejce, začalo nám najednou připadat, že slepice je pro vejce prostředkem, jak získa další vejce.“ (23)
Číst dál »

Kdo chce být milionářem 1 – Jak se tam dostat

Toto je první díl mé reportáže z televizního Milionáře. Druhý díl se jmenuje Jdeme do studia, třetí je Natáčení.

Letos v březnu jsem seděl v horkém křesle před Vladimírem Čechem a odnesl si – kromě nějakých těch penízků – i zážitek, který jistě nezapomenu celá léta. Rád se s vámi o své postřehy podělím a přidám i pár tipů, které mohou případným dalším soutěžícím z vašich řad trochu pomoci.

Číst dál »