„To samý platí o lovu. Lov je ohromná zábava a nemůže bejt špatnej, poněvadž si neumím představit, že by kazil lidi. Se mně zdá, že lovci jsou tak nějak lidštější než ty ostatní. A co se krutosti týče – víme, že žádný divoký zvíře neumře klidně v posteli. Dřív nebo pozdějc ho někdo zabije, a jestli to člověku pomůže, když je zabije, tak hádám, že má stejný právo to udělat jako vlci a divoký kočky. Kulka z ručnice nebolí vo nic víc – vlastně mnohem míň – než když tě roztrhaj vlci. Jediný, co říkám, je nedělat to krutě – a nevyhubit všecko. Když budeš zabíjet akorát zvířata, který ti zaživa škoděj nebo je po smrti využiješ a jestli jich je v kraji dostatek, tak podle mýho žádnou škodu nenaděláš, navrch si užiješ spoustu legrace a rád na lov vzpomínáš.“ (Calebova filozofie, 174)
„Sex, genetické opravy a komplikované kontrolní mechanismy – to vše jsou nástroje bránící změnám. Ne člověk, ale latimérie je triumfem genetického řádu.“ (54)
„Podstatou sexu podle naší teorie je, psal Hamilton, že umožňuje skladovat geny, které jsou sice v současnosti nevýhodné, ale mohou se stá užitečnými v budoucnu. Geny jsou bez ustání testovány v nových kombinacích. Čeká se na chvíli, kdy se ohnisko nebezpečí přesune někam jinam. Neexistuje žádná ideální rezistence vůči chorobám, jen pohyblivé písky permanentně proměnlivé módy.“ (67)
„Sexualita je zde kvůli chorobám. Chrání nás před nebezpečím parazitů. Geny sexuální organismů mají před parazity náskok o jeden krůček. Takže muži nejsou zbyteční; ženy si jimi pojištují své děti proti chřipce a neštovicím. Žena obohacuje svá vajíčka o spermie. Kdyby to totiž nedělala, všechny její děti by byly shodně zranitelné a podlehly by prvnímu parazitovi, který by se naučil odemykat její genetický zámek.“ (74)
„Pokud jsou samci polygamní, může vám úspěšný syn zajistit mnohem víc vnoučat než úspěšná dcera. Neúspěšný syn bude mnohem horší než neúspěšná dcera, protože se nedostane k vůbec žádným partnerkám. … Proto se vyplatí mít syny, máte-li důvod se domnívat, že se jim bude dařit, a dcery, pokud se obáváte, že se jim dařit nebude – obojí ve srovnání se stejnými jedinci v populaci.“ (96)
„Lowová se domnívá, že ženy, jimž se na těchto místech (poprsí a boky) usadil tuk, mohly muže podvodně přesvědčit, že mají prsa přetékající mlékem a široké pánevní kosti. … Mužskou protizbraní se v evolučním smyslu stal požadavek na štíhlý pas coby důkaz, že žena nemá mnoho podkožního tuku. … Není divu, že poměru mezi obvody prsou, pasu a boků říkáme vitální statistika. (133)
„Součástí dědictví, které nám zůstalo po velkých primátech, je meziskupinové násilí.“ (166)
„Hluboko v mysli dnešního muže zůstává několik lovecko-sběračských zásad: snaž se získat moc a využij ji k okouzlení žen, které ti porodí dědice, snaž se získat bohatství a využij je ke svádění žen, které ti porodí levobočky. … Od ryb až po mercedesy kráčejí dějiny stále svou cestou. Bohatství a moc jsou prostředkem k získání žen, ženy jsou prostředkem ke genetické nesmrtelnosti.“ (199)
„Dvojí zvýšení hladiny testosteronu během individuálního vývoje má na mužský mozek dramatický vliv. První expozice způsobí, že se malí chlapci už od prvního dne, kdy spatří svět, duševně liší od děvčátek. Dívčí pohlaví se od nejútlejšího věku více zajímá o úsměvy a komunikaci s jinými lidmi, chlapce fascinují předměty. … Chlapcům dáváme traktory, děvčátkům panenky. Tím posilujeme, ale nevytváříme, jejich dávno existující záliby.“ (209)
„Samčí posedlost mládím je charakteristicky lidská vlastnost. Žádný z dosud studovaných živočišných druhů není mládím tak posedlý jako my. Pro šimpanzího samce je šimpanzice středního věku stejně atraktivní jako samice těsně po pubertě – stačí mu, že přijde do říje. Tato unikání lidská vlastnost zjevně souvisí s naším neméně unikátním manželstvím na celý život a dlouhou, vleklou péčí o potomstvo.“ (240)
„Ovšem nejcharakterističtějším znakem módy je přinejmenším v současné době její posedlost novinkami. Seznámili jsme se s Bellovým názorem na podstatu tohoto jevu, že společenské vrstvy, které určují módní trend, se snaží uniknout svým lidovém imitátorům. Lowová se domnívá, že posedlost novinkami je klíčem k záhadě ženské módy. „Každý nápadný signál, který dokazuje schopnost sledovat módní trendy“, údajně vypovídá o ženině postavení. Není sporu o tom, že módní novinky působí mezi ženami jako symboly společenského postavení jejich nositelek. Kdyby módní návrháři neočkovali své zákaznice neustálými komplexy nemodernosti, zdaleka by nebyli tak bohatí.“ (247)
„U monogamního živočicha, jakým je člověk, nemůže být krása běžně dostupná, musí vyčnívat z davu. Muži jsou vybíraví, protože se mohou oženit jen s jednou, vzácně se dvěma ženami. Proto se vždy snaží získat tu nejlepší, na kterou stačí. Průměr je nezajímá.“ (247)
„Podstatou módy je změna a zastarávání, pod nimi však nacházíme tyranskou konformitu. Móda vypovídá o našem postavení, leč módou posedlé pohlaví se s její pomocí snaží okouzlit to pohlaví, kterému na postavení jeho protějšků nezáleží.“ (248)
„Královna krásy si vezme fotbalového šampióna, školní šprt otylku s brýlemi, muž s nevalnými vyhlídkami ženu nevalné krásy. Tato situace je tak všudypřítomná, že každá výjimka přímo křičí. „Co na něm proboha může vidět,“ ptáme se, spatříme-li nevýrazného a neúspěšného manžela po boku modelky, jako by musel mít nějakou skvělou vlastnost, která nám zůstala utajena. … Každý z nás totiž instinktivně zná svou relativní hodnotu, kterou si je tak jist, jako lidé v době Jane Austenové znali své místo v třídně rozvrstvené společnosti.“ (249)
„Tanec, hudba, humor a sexuální předehra jsou unikátně lidskými rysy. .. Není sporu, že touha poslouchat rytmické tóny i touha smát se legračním věcem nám musí být vrozené. Miller upozorňuje, že obě tyto touhy provází posedlost vším novým či dokonalým a že se obě tyto touhy nejvíc projevují v mládí. Od Beatles až po Madonnu nás zaráží zjevná sexuální fascinace mladých lidí související s múzickou tvořivostí. Je lidskou univerzálií.“ (277)
„Každé buněčné jádro obsahuje informační databázi obsažnější než všech 30 dílů encyklopedie Britanniky dohromady. … Když jíte řízek, drtíte ekvivalent více než 100 miliard kopií encyklopedie Britanniky. (31)
„Počítačové modely ukázaly, že k evoluci, jež by vedla od primitivní vrstvičky světločivných buněk k dokonalému komorovému oku, stačí pouhých 400 000 generací, a to i přes vemi konzervativní výchozí předpoklady modelu.“ (94)
„Cikády dotáhly jepičí trend do naprostého extrému. Dospělci sice žijí několik týdnů, ale jejich juvenilní stádium (odborně se těmto larvám říká nymfy) trvá u některých druhů 13 a u jiných 17 let. Dospělci se začnou rojit v prakticky stejnou chvíli poté, co strávili 13 (nebo 17) let uvěznění v podzemí. Cikádí epidemie, které se v dané oblasti objevují přesně po 13 (či 17) letech, jsou monumentální událostí. … Ukázalo se, že není jen jeden třináctiletý a jeden sedmnáctiletý druh cikád. Existují celkem tři druhy a každý z nich má obě formy. K rozdělení na tyto dvě formy došlo přinejmenším třikrát a zdá se, že cikády dospívající v přechodných obdobích 14, 15 a 16 let byly také konvergentně odstraněny, opět alespoň třikrát. Proč? To nevíme. Jediné vysvětlení, s nímž vůbec někdo přišel, říká, že čísla 13 a 17 jsou prvočísla. Výhoda je v tom, že periodické epidemie nějakého druhu živočicha střídavě zaplavují a nechávají hladovět své nepřátele, ať už jde o predátory či parazity. A jsou-li tyto záplavy pečlivě naplánovány tak, že propukají po prvočíselných počtech let, je pro nepřátele takového tvora mnohem těžší synchronizovat svůj vlastní životní cyklus.“ (110)
„Stěhovaví mravenci, či spíše jejich kolonie brané jako celek, jako jakási amébovitá jednotka, jsou nemilosrdnými a strašnými predátory ve svých džunglích. Rozsekají na kousky každého živočicha, který jim padne do cesty, a tak si získali hrozivou pověst. Jakmile se obrovská mravenčí armáda přiblíží, vesničané si vždy seberou svých pět švestek, opustí své domovy a vrátí se, až mravenci odpochodují a zanechají jim vesnici vyčištěnou od všech švábů, pavouků a štírů. … Ačkoli je kolonie stěhovavých mravenců „zvířetem“ vážícím přs 20 kilogramů s více než 20 milióny úst a žihadel a zajisté zůstává nejstrašlivějším tvorem hmyzího světa, stejně se nevyrovná všem těm senzačním příběhům, které se o ní vyprávějí. Ostatně celý roj může každé tři minuty postoupit jen o metr. Jakákoli jen trochu schopná myš, nemluvě o člověku nebo o slonu, může udělat krok stranou a v pohodě přemítat o tom šíleném hemžení v trávě, o této věci ani tak ohrožující, jako spíše zvláštní a podivuhodné, o tomto vyvrcholení evolučního příběhu, který se od toho savčího liší tak, jak si to jen v tomto světě dokážeme představit. „(118)
„V Sobeckém genu jsem spekuloval o tom, že dnes možná stojíme na prahu vlády nového replikátoru. Replikátory DNA si pro sebe postavily „nástroje přežití“ – těla živých organismů, včetně našich. Do vybavení těchto těl patří i palubní počítače – mozky. Během evoluce získaly mozky schopnost navzájem komunikovat pomocí jazyka a kulturních tradic. Tím se v novém kulturním prostředí otevírají nové možnosti pro replikující se věci. Tyto nové replikátory nejsou z DNA ani z jílových krystalů. Tvoří je informace, které se daří jen v mozcích nebo v uměle vyrobených produktech mozků – knihách, počítačích atd. Abych tyto nové replikátory odlišil od genů, nazval jsem je memy. … Mutantní memy snad mohou získat i ten typ vlivu, jemuž zde říkám „moc“ replikátoru. Jak si vzpomínáte, „moc“ v našem pojetí znamená jakýkoli typ vlivu, jenž ovlivňuje pravděpodobnost šíření replikátoru. … Začíná-li tedy převzetí vlády novým replikátorem, je možné, že ten odstartuje takovou rychlostí, že nechá svého rodiče čili DNA (a také prarodiče, jímž jsou jíly, pokud se Cairns-Smith nemýlí) daleko za sebou. V takovém případě si můžeme být jisti, že počítače budou ve výhodě.“ (167)
„Třeba nálepka „bratr (či pro praktické účely spíše „ten, kdo se vedle mě vylíhl v hnízdě“). Jakýkoli gen pro altruistické chování k nositelům takového označení má slušnou statistickou šanci, že pomáhá svým vlastním kopiím, neboť bratři mají statisticky dobrou pravděpodobnost, že spolu sdílejí geny. … Nijak to neznamená, že geny „chtějí“ pomáhat svým kopiím. Jde jen o to, že gen, který má náhodou ten efekt, že pomáhá svým kopiím, bude chtě nechtě zvyšovat svou početnost v populaci.“
„Chceme-li předpokládat existenci božské síly, která je schopna vytvořit veškerou organizovanou složitost tohoto světa ať už v jediném okamžiku či řízenou evolucí, musela by být v první řadě neobyčejně složitá už ona božská síla. … Můžeme-li si dovolit ten luxus a budeme-li předpokládat organizovanou složitost, aniž bychom ji vysvětlili, můžeme rovnou předpokládat existenci samotného života, tak jak ho známe!“ (328)
„Podle jednoho odhadu převyšují paraziti volně žijící druhy v poměru 4:1. Studium života je tedy z valné části parazitologie.“ (17)
„Chvějící se provázky masa – dnes jim říkáme vlasovci medinští (Dracunculus medinensis) – byly možná těmi ohnivými hady, kteří podle bible trápili Izreality v poušti. … Nedali se vytáhnout z kůže jedním tahem, protože hrozilo, že se přetrhnou, zbylá část v těle odumře a způsobí smrtelnou infekci. Obvyklým postupem, jak se jich zbavit, bylo čekat několik dní, pomalu je natáčet na klacík, otáčku za otáčkou, a držet je při životě, dokud nebudou venku. Ten, kdo vymyslel tento postup, je už tisíce let zapomenut, ale jeho vynález se pravděpodobně zachoval v symbolu medicíny známém jako caduceus: dvou hadů obtáčejícíh se kolem hole.“ (20)
„Ve vnitřnostech kachny může žít čtrnáct druhů parazitických červů (počet všech jedinců dosahuje v průměru 22 000 na jednoho hostitele.) (56)
„Poslední fáze – opuštění hostitele – je nejdůležitějším krokem v životě parazita. … Proto musí být lidé vyšetřování na elefantiázu v noci. Dospělci vlasovců žijí v lymfatických cévách a larvy, které produkují, se stěhují do krevního řečiště a tráví většinu svého času ve vlásečnicích v tkáních hluboko uvnitř těla. Aby mohla larva dospět, musí být nasáta komárem, který létá v noci. I když jsou červi hluboko uvnitř těla, jsou schopni rozpoznat denní dobu – pravděpodobně cítí změny teploty těla hostitele – a přesunou se do cév pod kůží, kde je komár může nasát. Kolem druhé hodiny ranní se červi, kteří zůstali v hostiteli, začnou stěhovat zpět do vnitřních tkání hostitele a čekat na další soumrak. (59)
„Například lidský plod nemá svůj vlastní imunitní systém. Je chráněn pouze matčinými protilátkami, které procházejí placentou. Matčiny lymfocyty T mají zakázáno vstupovat do plodu, protože by jej považovaly za obrovského parazita a usmrtily by ho. Matčiny protilátky dobře chrání embryo před virem chřipky nebo bakteriemi Escherichia coli, neochrání je však před toxoplazmou. Na to by plod potřeboval lymfocyty T, aby ji zahnaly do cyst. Proto je pro těhotnou ženu tak nebezpečné nakazit se toxoplazmou.“ (75) (Toxoplazma má za hostitele kočku, proto odvěká averze žen vůči kočkám?)
Motolice posílají nakažené mravence v noci ven z mraveniště zakousnout se do nejvyšších stébel trávy, aby je tam spíš spásl konečný hostitel motolic – kráva. (90)
O krutosti parazitů
„I plži mohou být drasticky obětováni, pokud je nakazí motolice Leucochloridium paradoxum. Konečnými hostiteli tohoto parazita jsou ptáci. Aby parazit upoutal jejich pozornost, vleze do průhledných plžích tykadel. Pruhované motolice prosvítající v tykadlech vypadají jako housenky – snadno pak přilákají hladového ptáka.“ (fotopříloha)
Člověk jako parazit Gaie
„Parazit, který se sým nekontroluje, je na cestě do záhuby a může s sebou strhnout i hostitele. … Skutečnost, že většina druhů na zemi žije parazitickým způsobem života, nám však napovídá, že se to tak často neděje.“ (220)
„Být parazitem není žádná ostuda. Vždyť se tak stáváme členy váženého cechu, který je na této planetě od jejího dětství a vyvinul v nejúspěšnější formu života.“ (220)
O nezaslouženě špatné pověsti mikrobů
„Každý z nás je masivní kolonií mikroorganismů.“ (72)
„Vyváženější pohled, vnímající mikroba jako kolegu a předka, se téměř neobjevuje. Naše kultura ignoruje vědou těžce vybojované poznání skutečnosti, že z těchto „agentů“ nemoci, těchto „choroboplodných zárodků“, vzklíčil veškerý ostatní život. Neboť našimi předky, zárodky, byly právě bakterie.“ (82)
„Život je ze své vnitřní podstaty systémem na ukládání paměti.“ (86)
O nutnosti smrti
„Nevyhnutelným důsledkem sexuálního typu rozmnožování je ovšem předem naprogramovaná smrt. … Záhuby mohou samozřejmě dojít všechny organismy, včetně bakterií a řady protoktistů. Velkými zabijáky jsou třeba nedostatek potravy a tekutin a jedy. Smrt v důsledku zničení organismu některým z těchto faktorů však přece jenom nemá přirozeně zabudovaný časový plán. … Smrt – faktická dezintegrace tělesné schránky – byla chmurnou cenou, již si příroda vymohla za meiotickou sexualitu. Komplexní vývoj jedince u protoktistů a jejich živočišných a rostlinných potomků vedl k evoluci smrti v podobě jakéhosi druhu sexuálně přenosné nemoci. Tento druh naplánované smrti, který nás dnes tak znepokojuje, poprvé vstoupil na scénu před více než jednou miliardou let, když integrací bakteriálních symbiontů do trvalých a stabilních společenstev vznikli jedinci protoktistů.“ (96)
Moře vs. souš
„Biomasa suchozemského života představuje stonásobek, snad i tisícinásobek biomasy života v mořích. Většinu této masivní přítomnosti života na souši, odhadem nějakých 84 procent, je třeba připsat na konto stromů.“ (114)
„Ruský mineralog Vladimír Vernadskij (1863-1945) jako první rozpoznal, že život představuje i velkou geologickou sílu. Když živou hmotu nazval „oživenou vodou“, jakoby tím předjímal zrod pojmu hypermoře. Neboť oživená voda je vskutku skvělým popisem pozemského života.“ (115)
Život si sám udržuje vhodné prostředí na planetě
„Z tlam telat, býků a krav metan uniká do ovzduší, kde rychle reaguje s kyslkem za vzniku oxidu uhličitého. Metan je proto naprosto očividně do atmosféry pravidelně doplňován, protože je v ní vždy přítomen v koncentracích 2-7 milióntin. Lovelock dospěl k nevyhnutelnému závěru: Obsah metanu v atmosféře musí být regulován životem. A totéž pravděpodobně platí i pro vzdušné koncentrace dalších plynů.“ (121)
Gaia a její nezničitelnost
„Žádný organismus se neživí vlastním odpadem. Gaia, živoucí Země, v obrovské míře přesahuje jakýkoli jednotlivý organismus nebo jakoukoli populaci. Odpad jednoho organismu je potravou jiného. Gaiánský systém recykluje látku na globální úrovni a vůbec při tom nerozlišuje mezi potravou toho a odpadem onoho. … Planetární život zdaleka není křehký, ani ho nelze považovat za jakousi netýkavku – právě naopak, je vysoce přizpůsobivý. … Gaiu, tu nepoddajnou potvoru, lidé vůbec neohrožují.“ (123)
„Žádná lidská kultura, přes všechnu svou vynalézavost, totiž nedokáže zahubit život na této planetě. i kdyby se o to vážně pokusila. … Lidé nestojí ve středu života, stejně jako tam nestojí ani jakýkoli jiný jednotlivý druh.“ (124)
„Pozemský život byl v průběhu své tři miliardy let trvající historie vystaven bezpočtku impaktů vesmírných těles, energeticky se rovnajících, nebo dokonce převyšujících současný výbuch všech pěti tisíc v současnosti skladovaných jaderných bomb. Život, zvláště bakteriální život, je přizpůsobivý. Od samého začátku těžil i z katastrof a pustošení.“ (125)
I kyslík byl kdysi zhoubým odpadem
„Kyslík byl při tom (sinicemi) vylučován jako metabolický odpadní produkt. Tento odpud, zprvu zhoubný, se nakonec stal hlavním zdrojem energie pro pokračující expanzi života.“ (125)
„Přivodit konec přírodě je nad naše síly, ohrozíme jenom sebe sama. Představa, že bychom dokázali zničit všechen život, včetně bakterií, jimž se tak báječně daří v chladicích vodních nádržích jaderných elektráren, je prostě směšná. … Stromy tropického pralesa si šumí pro sebe a čekají, až skončíme s naší arogantní těžbou dřeva, a budou se moci navrátit ke svému přirozenému růstu. A jejich kakofonie a harmonie budou znít ještě dlouho poté, co my už tu nebudeme.“ (132)
O prapůvodních makromolekulách, které nejsou nic jiného než mistrovsky vyprojektované nanostroje
„Už nelze rozumně pochybovat o tom, že přímými potomky těchto sebe-replikujících robotů jsme my. .. vaše pra-pra-…babička byla robotem!“ (30)
Čti dál…
Černý Petr
Domek
Fotky
Reklamy
Vosa na jazyku
