Ani jsem tu nestihl zmínit, že jsem začátkem prázdnin odvezl Beu a děti do Rumunska, kde stráví měsíc u nagymamy a nagytaty. Děláme to tak každý rok. Byla to už moje 69. návštěva Rumunska. Mám to tam furt rád.
Čti dál…
Články označené štítkem Rumunsko
Na dlouhý víkend jsme zajeli za rodinou do Rumunska. Je to pro mě stará vesta – byl jsem tam už 68krát, dělám si čárky – ale stejně mě vždycky znovu překvapí, jak dobře se tam cítím. A děti, ty jsou tam teprv v sedmém nebi.
Většinu času jsme zase byli s dědečkem – nagytatou – na polích kolem Szatmáru. Nagytata tam už za socialismu vedl družstvo založené na „jeho“ půdě, protože je to hospodář od pánaboha. No a po revoluci ty uvozovky zase zmizely a nagytata se pořád stará o lány s kukoricou, napraforgó (slunečnice) a búzou (pšenice). A dělá to dobře; letos měl rekordní úrodu a zrovna v pátek vypravoval další tisícitunový vlak s kukuřicí do Maďarska.
Nagytata je nádherný člověk, jak se to někdy stane u chlapů, co celý život dělají se zemí a vážej si toho. Je moudrej a rozšafnej jak nějaká postava od Raise, akorát s trošku lepším ruchadlem. Na rozdíl ode mě a skoro všech lidí, které znám, dělá opravdovou práci. Nedá se to moc popsat, ale věřte mi, že je sakra rozdíl prohlížet si vlastní powerpointovou prezentaci na blikajícím Dellu a procházet vlastní lán vysoké kukuřice na voňavém poli. Chtěl bych k tomu taky někdy dorůst, ale já jsem holt pořád ještě ve fázi toho Dellu, přinejlepším pak Eiza. Tak snad někdy později.
I naše děti se zapojily do orby, aneb Ackermann aus Beheim…
Stařičký Zetor. Vedle čon dýra Martínkova druhá oblíbená značka.
Tak nám pokřtili Martínka – stalo se to v Szatmáru a byl to stejný pan farář jako před čtyřmi roky s Timinkou v Kolozsváru. Martínek byl jako andílek – během obřadu ani nepíp, dokonce ani když na něj lili vodu. Zato Timi vyváděla jako nějaký nižší primát. Podlezla pod farářem, zezadu skočila na oltář a pokusila se sfouknout asi metr vysokou svíčku, nejtlustší v celém kostele. Naštěstí jsem ji ale chytil včas. Za těch pár minut ještě natropila věcí, že by to ve středověku stačilo tak na čtyři exkomunikace. Je to div, protože normálně Timi při slavnostních ceremoniích vycítí vážnost situace a chová se vzorně. Teď ji ale žralo, že Martínek je středem pozornosti, a tak ze žárlivosti dělala rotyku. Nakonec se ale všichni usmívali - pan farář je přece jen rodinný známý a chápe situaci.
Unavená, ale šťastná maminka.
Na zpáteční cestě z Martínkova křtu jsem v Huedinu obdivoval mimořádně povedené exempláře cigánypaloták – cikánských paláců. Ty si staví bohaté cikánské rodiny, aby daly najevo, že se jim daří. Doposud jsem myslel, že největší úder moderní architektuře zasadily zbohatlické domy v Negreşti Oaş, ale v Huedinu je taková palácová čtvrť, až člověku puká srdce. Však se podívejte sami, jak takový lepší rodinný domek vypadá:
A ještě milý detail ze střechy – že neuhodnete, jakým autem zámecký pán jezdí?
Bea mi říkala, že tyhle paláce si staví přičinlivý klan Gáborovců, který se živí klempířinou. Gáborovci prý moc dobře vědí, že jejich baráky vypadají uhozeně – sami se jim prý taky smějou. Stavějí je ale takhle z reklamních důvodů - ty kilometry střech mají šokovat a ukázat jejich zdatnost v klempířině. No a vychází jim to – za takovým barákem se otočí každý.
Na Velikonoce jsme samozřejmě zajeli do Rumunska za Beinými rodiči. Bylo to super jako vždycky. V neděli jsem zase dostal svůj typický hovězí nápad, a sice že se zajedeme podívat na Ukrajinu, což je od tchána jen asi 20 km. Byl to velký zážitek hlavně pro chudáka auto, které s námi doskákalo po neskutečných ukrajinských komunikacích až do Beregova. Ukrajinský venkov působil samozřejmě trošku chudě, ale zase krajina byla pěkná, o to nic. Koupil jsem si tam velmi výhodně místní pivo, Lvivskoje, protože vždycky rád zkouším lokální produkty. Bohužel jsem se přehmát a omylem jsem vzal nealko variantu. Večer – už zpátky v Rumunsku – jsem ho tedy ucucával velmi melancholicky. Když Čech jako já sedí v Rumunsku, konverzuje s bandou Maďarů a popíjí k tomu ukrajinské pivo bez alkoholu, je to jeden z těch životních momentů, kdy se člověk maně ptá po smyslu toho všeho. Ale dobrý.
Jako každý rok, i letos mi obě holky odjely na měsíc do Rumunska za nagytatou a nagymamou, tedy za dědečkem a babičkou. Je to pro mě vždycky smutný měsíc. Tak na připomenutí sem dám aspoň fotku Timinky, kterou jsem udělal počátkem června, když jsme ještě byli spolu. Dobrá zpráva je, že v úterý 15. července už tu zase budou!
Zajeli jsme na týden k Beiným rodičům do Rumunska – a tady je hlavní důvod:
Stal jsem se totiž kmotrem téhle krásné holčičky. Je to Esztike neboli Eszter, dcera mého švagra Csabiho a švagrové Sziszi. Oči má úplně nemaďarsky modré (po Sziszi) a je strašně šikovná. Jako kmotr se teď o ní budu muset celý život starat, počítám? Což mi připadá hrozně pěkný. Náš první dárek byly ty bílé šatečky, které měla na křest. Celou akci jsem samozřejmě musel fotit a šlo to dobře, holkám to seklo. Po všech těch svatbách už to kostelní osvětlení docela zvládám.
V pozadí náš vlastní potomek
V Rumunsku bylo krásně jako vždycky. Moje žena je z města Satu Mare (Szatmár), které má super polohu 5 km od hranic s Maďarskem a 20 km od hranic s Ukrajinou. Až do města zasahuje Velká uherská nížina, ale už kousek za Szatmárem se zvedají kopečky Podkarpatské Ukrajiny. Udělal jsem si výlet do sousední župy Maramureş (Máramaros), na úpatí hory Pietrosul (2303 m.n.m.) Jestli chcete vidět kus echtovního venkova, jeďte tam. Vesničky jako Budeşti nebo Călineşti jsou všechny na seznamu Unesco jako živé skanzeny. Krásné dřevěné domky, před nimi staré babky perou v neckách a na valše kroje na neděli. Za domem pec, v níž se peče domácí chleba. Každý večer jdou krávy z pastvy a v té vsi, kde vás to chytí, musíte prostě chcípnout auto a počkat 15-20 minut, než se stádo přežene. Na ulici klidně potkáte madam, která ještě nosí podomácku udělané boty opinci:
Když jsem se paní ptal, jestli si můžu vyfotit její nohy, tak se jen smála. Říkala, že přesně v těchto botách byla i v Americe (syn tam totiž emigroval) a tam že na ni taky pěkně čuměli. Což jsem jí rád věřil. Není to zrovna Sex in the City. Je to lepší.
Jinak je tam spousta dřevěných kostelíků:
vachrlatých mostíků přes rychlé řeky:
a cool borců, kteří zdolávají horské průsmyky tím nejležérnějším způsobem:
No jo, mám to tam rád. Jediný blbý je, že Bea a Timi tam na měsíc zůstaly na prázdniny, a já teď abych doma trpěl jako slaměný vdovec.
Další z našich četných cest do Rumunska. V Szatmáru tentokrát byla i sestřenice Bori.
Strávili jsme týden u dědečka a babičky v Rumunsku. Super jako vždycky. V jednom městečku v župě Salaj jsem se nachomýtl k dobytčímu trhu a trochu fotil – lidi se smáli a byli rádi. Ve vesnici Vámfalu (nedaleko slavného židovského Sighetu) jsme zašli k místnímu hrnčíři – fazekašovi. Říkal, že dřív bylo ve Vámfalu fazekašů třicet a obec byla svou keramikou proslulá. Teď už zbyl sám. Koupili jsme od něj tři krásné svícny a on dal Timince malý kalíšek jako dárek. Přečetl jsem si jeho povolení na jarmark – jmenoval se Ištván Géza a byl super.
Dobytčí trh v Sarmaságu
U hrnčíře ve Vámfalu
Konec roku jsme strávili v Szatmáru, což bylo samozřejmě víc než fajn. O jedinou kaňku jsem se postaral sám, když jsem cestou domů přejel toulavého psa. Sorry, hochu, mrzí mě to! Nejsem zrovna fanda na divoké psy (v roce 2000 nás s Beou v Baile Herculane napadla celá smečka takových dingů), ale ztraceného života je mi samozřejmě líto. Teď přijdu do pekla nebo mě za trest přejede nějaký Pražák, což vlastně vyjde na stejno. No, zpátky k Silvestru: město Szatmár uspořádalo i malý ohňostroj, který vůbec nebyl špatný.
Černý Petr
Domek
Fotky
Reklamy
Vosa na jazyku
