Články označené štítkem ženy

Caitlin Moranová: Jak být ženou

„Je důležité dívat se na svět jako na „partu lidí“. Představa, že když se to vezme kolem a kolem, jsme jen banda dobromyslných kámošů, kteří se snaží spolu nějak vyjít, je alfou a omegou mého pohledu na svět. Nejsem „pro-ženská“ ani „proti-mužská“. … Nemyslím si, že by problém vězel v mužích/mužské povaze/mužské sexualitě. … Nikdy jsem to neviděla jako souboj muž versus žena. Viděla jsem ale vítěze a poražené. Sexismus většinou pramení z toho, že muži jsou zvyklí vidět nás ženy jako poražené bytosti. V tom je jádro pudla. Prostě máme špatné postavení. Muži jsou zvyklí, že jsme na druhém místě nebo rovnou diskvalifikované:“ (137)
Číst dál »

Milan Kundera: Nesmrtelnost

Když se ukáže, že Paul léta tajil žaludeční vředy

„I když byl Paul pravděpodobně nadprůměrně ješitný, přece, říkala si Agnes, jeho postoj odhaluje rozdíl mezi mužským a ženským údělem. Žena tráví mnohem víc času rozhovory o svých tělesných starostech; není jí dáno na své tělo bezstarostně zapomenout. Začne to šokem z prvního krvácení; tělo je náhle tu a ona proti němu stojí jako strojník, jemuž bylo nařízeno udržovat v chodu malou továrnu: vyměňovat každý měsíc tampony, polykat prášky, připínat podprsenku, připravovat výrobu. Agnes se dívala se závistí na staré muže; zdálo se jí, že stárnou jinak: tělo jejího otce se zvolna měnilo ve svůj stín, odhmotňovalo se, zůstalo na světě jen jako pouhá nedbale vtělená duše. Naproti tomu tělo ženy, čím víc se stává nepotřebnější, tím víc je tělem: těžkým a obtížným; podobá se staré manufaktuře určené k demolici, u které musí ženino já zůstat až do konce jako hlídač.“ (102)

O hloupé mánii smát se na fotkách

„Velcí malíři a sochaři od antiky k Raffaelovi a snad až k Ingresovi se vyhýbali tomu ztvárňovat smích, a dokonce i úsměv.“ (316)

„Jestliže proti duchu velkých malířů učinila naše doba smích privilegovaným výrazem lidské tváře, znamená to, že absence vůle a rozumu se stala ideálním stavem člověka. Dalo by se namítnout, že křeč, kterou nám ukazují fotografické portréty, je simulovaná, a tedy rozumová a volní: Kennedy, který se směje před objektivem, nereaguje na komickou situaci, ale velmi vědomě otvírá ústa a odhaluje zuby. To však jen dokazuje, že křeč smíchu (stav mimo rozum a mimo vůli) byla dnešními lidmi povýšena na ideální obraz, za kerým se rozhodli skrýt.

Rubens si říká: smích je nejdemokratičtější ze všech výrazů tváře: svými nepohnutými rysy se jeden od druhého odlišujeme, ale v křeči jsme všichni stejní.

Busta Julia Caesara, který se chechtá, je nemyslitelná. Ale američtí prezidenti odcházejí na věčnost skryti za demokratickou křečí smíchu.“ (316)

Milan Machovec: Filozofie tváří v tvář zániku

„A bohužel i tím, že sport dal „bojechtivým mužům“ jakousi quasi-humánní náhražku bojovnosti, sice snad přispívá k nechuti válčit, ale žel také masově odvádí od zájmu o veřejné věci vůbec, dává miliónům „fanoušků“ líbivý pseudoproblém, „kdo vyhraje příští neděli“, ale tím je i vede k tomu, že skutečné záležitosti lidské pospolitosti ponechávají hrstce manažerů, rutinérů, kariéristů a psychopatů. Kult sportu učinil „normálním jevem“, že dospělý muž se jako desetiletý kluk neustále zabývá hrou a že se „do ničeho jinak neplete.“ (83)

„Zralý člověk tedy podle Aristotela nikdy nehledá radost či štěstí (to je typické pro lidský průměr a hlupáky), nýbrž cosi takového se u něho dostavuje je nepřímo jako důsledek jeho tvořivosti, jeho cílevědomě orientované práce.“ (137)

„Topografické analogie, jichž lze najít desítky, v nejednom případě skutečně přímo frapantní (tak např. vždy vedle sebe řeky Don a Dee ve Skotsku, Dee ve Walesu, Don v Bretagni, Donge a Dyle v Nizozemí, Dunaj a Dyje e střední Evropě atd.)“ (214, o keltských jménech řek)

„Ještě do 19. století byl např. vzhled vesnice jakousi nejpřirozenější ukázkou pečlivosti či lajdáctví jejích obyvatel a nikoho by ani nenapadlo, že by vinna byla „obec“ a jednotlivci přitom čistí jako lilie. Podobný nesmysl naopak se dnes miliónům stal úplnou samozřejmostí.“ (264)

„Prostředky ženského umění „provokovat“ jsou vlastně dnes masově „vyučovány“, většinu z nich proto většina žen nevytváří z vlastních zdrojů, ale nosí na trh jen dobové imitace. To spíš tím, neboť brzy zjistí, že mužovu pozornost lze těmito imitacemi upoutat nejen stejně dobře, ale dokonce mnohem snáze a rychleji než ze zdrojů vlastní originality.“ (293)

„Hektor je postava zrale mužná, vše myšlenkově reflektující, proto propadá rezignaci a skepsi, kdežto Achilleus je typem hrdiny – „velkého dítěte (je jako Siegfried „kindischer Held“) – vždy se spontánními projevy nesmírně mladistvé síle, jeho reakce jsou okamžité, prudké, neomylné, ale prchavé…“ (326)

„Prakticky všichni géniové dějin měli silný vztah k matce, naopak úplně zanedbatelný k otci.“ (350)

Jaroslav Seifert: Ruce Venušiny

Svatební cesta

„Kdyby nebylo těch pošetilých polibků,
nejezdili bychom na cesty svatební.
Kdyby však nebylo svatebních cest,
k čemu by potom byly Wagon lits?

Nádražních zvonků věčný strach,
ach Wagon lits, vagony svatební.
To štěstí manželské je jako křehké sklo,
medový měsíc se naklání.

Má drahá, vidíš v oknech hory Alp,
otevřme okno vůním dokořán,
hle, cukr sněženek, lilií vláčný sníh,
za Wagon lits je Wagon restaurant.

Ach, Wagons restaurants, vagony svatební,
být věčně jejich hostem a pak snít
nad křehkým příborem o štěstí v manželství!
Pozor sklo! Poor neklopit!

A ještě jeden den a ještě jednu noc,
dvě krásné noci a dva krásné dny.
Kde je můj jízdní řád, ta kniha básnická,
ó, jak jsou krásné moje vagony!

Ó Wagons restaurants a Wagons lits,
ó cesta svatební!“ (89)

Mezi řádky

„Milión sto tisíc milostných psaní
svobodných dívek a vdaných paní
– včera jsem napsal o půlnoci
miliónté stétisící první
a bylo mi jak po nemoci.

Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce.

Milión dvakrát sto tisíc básní,
to se lidé utěšují, když blázní,
napsal jsem dneska
milióntou dvakrát stotisící první
a není hezká.

Kdybych tě viděl nahou na dně vany
s koleny v těsném semknutí,
tvé tělo by se podobalo psaní
uprostřed s černou pečetí.

Milión třikrát sto tisíc telegramů,
celou noc plakal jsem na otomanu,
srdíčka zvonků na telegrafním drátu,
vlaštovky štěbetají do aparátu
a chystají se do Itálie.

Milióntý třikrát stotisící první telegram:
Usměj se na mě, umírám!“ (101)