Konečně jsem se dočkal a v Kataru se nám zase rozběhla závodní sezóna! A protože furt platí covidová omezení a neměly by se shlukovat davy, přišla nějaká chytrá hlava s nápadem: letos na podzim se budou jezdit samé časovky! Tedy závody, kde se startuje po jednom s minutovými odstupy. Takže je tam automaticky sociální distanc, teda pokud nejsi rychlík a nedojedeš borce před sebou.

První časovku svolal na pondělí večer Triclub Doha, největší místní triatlonový klub. Přišlo 42 chlapů a 16 dívek a žen – velmi dobré na všední den! Docela jsem si věřil. Přece jen tu byla menší konkurence, myslel jsem, že bych si mohl hrábnout na medaili. Po 6měsíčním půstu bez závodu jsem byl na časovku natěšený. Až moc teda, jak se později ukázalo…

Už v létě jsem si koupil kozu – časovkářský speciál. Přesněji teda triatlonový. To je kolo, na kterém se leží. Je to rasovina na záda, ale jede to rychle. Tady mají pořádný kozy všichni, tak jsem se musel mezi okozené taky zařadit. Pořídil jsem tento Specialized S-Works Shiv, který jsem si nechal pěkně poslat z Radotína, z tamního Ski a Bike Centra. Když to jen trošku jde, snažím se všechno kupovat z ČR, abych aspoň na dálku podpořil ekonomiku. Kolo je skvělé, mnohem lepší než jezdec, v příhodném čase k němu napíšu samostatnou recenzi.

Není to krasavec, ale jede!

Koza by teda byla. Přípravu před závodem jsem taky dělal poctivě. Už pár dní předem jsem snížil objem tréninku, ale ne intenzitu. Tedy jezdil jsem pořád stejně tvrdě a stejně často, ale kratší vzdálenosti. Přesně jak se říká v učených knížkách, ééé, chci říct na náhodných blozích na internetu. Poslední dny jsem taky hodně pil, abych se během časovky nemusel stavět na kafe nebo tak. No a 3 hodiny před jízdou jsem si dal i pěknou sacharidovou nálož v podobě kýblu ovesné kaše a banánu. Fyzicky jsem byl tedy nadupaný jak králíček Azurit!

Fotka z tréninku. Posez na kole nemám ještě úplně optimální. Na nastavení bych totiž potřeboval odborníka, a ten momentálně v Kataru není. Chlapík, co to běžně dělá, uvízl už před měsíci ve Španělsku a nemůže se sem dostat.

Jinak si všimněte oholených nohou, které mě samozřejmě ďábelsky zrychlují. Cyklista, který nemá oholené nohy, se v komunitě nazývá angrešt. Jak ale vidím na fotce, pokud nevyhrávám, určitě je to kvůli chlupatým rukám. Ty jsem ještě nepoladil. A asi nepoladím, protože to už by mě žena hnala.

Pár dalších fotek z tréninku. Cvakla mi to přímo moje drahá paní, je moc šikovná! Na těchto fotkách budím dojem opravdového sportovce – vidíte, jak moderní fotoaparáty zkreslují!

Vzorná příprava se mi ovšem začala bortit 2 hodiny před závodem. Naložil jsem si pěkně všechno do auta, otočil klíčkem – a nic. Mrcha nenastartovala. Za 120 000 km se mi to s raptorem stalo podruhé, v obou případech to byla mrtvá baterka. Auto bylo náhodou zrovna před týdnem na pravidelné kontrole a výměně oleje, takže byste mysleli, že tam baterku zkontrolují. Ale to neznáte gang jménem Ford Middle East. Tam jsou nad takové věci povznesení. Ostatně on celý Blízký východ má takovou filozofii, že problémy se řeší až v okamžiku, kdy nastanou. Nějak jim předcházet, to je pro baby. A ve Fordu Middle East rozhodně žádné baby nepracují.

Musel jsem tedy zavolat našemu známému řidiči. Ten přijel se svou bílou hondou. Nevím teď, co je to za model, ale je to jakási zmenšenina opravdového auta. Kolo jsem tam narval asi na třetí pokus, musel jsem sundat přední kolo a i tak to byl prostorový rébus jako stará hra Sokoban. Ukázalo se, že s kolem už se tam nevejde žádný pasažér. Dobrý řidič mi tedy podal klíčky a řekl mi, ať si auto vezmu a jedu. Tak jsem teda jel.

Na místo jsem samozřejmě dorazil se zpožděním. Měl jsem startovat přesně v 19:00. Zbylo mi sotva 10 minut na rozehřátí. Což je průšvih, protože před časovkou je potřeba pořádně roztočit nohy, nejmíň 20 minut. Ale byl jsem rád, že jsem rád. Zjistil jsem, že jsem doma zapomněl pás na měření tepu a taky energetický gel, který jsem chtěl sníst před startem. Ale čert to vem. Přiřítil jsem se na startovní čáru. Chlapík mi vzadu chytnul kolo a držel mě jako ve stojánku, abych si mohl dát obě nohy do pedálů a ostře vyrazit z nuly. Začalo odpočítávání. Jak jsem byl v kalupu a nebyl jsem soustředěný, tak jsem úplně zapomněl zaklapnout do pedálu levou nohu. Po startu jsem tedy kopal do vzduchu a chvíli pedál lovil jako klaun. Takhle se člověk připraví o pár sekund – a je to všechno v hlavě, v soustředění.

Jízdu jsem měl rozevlátou. Výkon podle wattmetru mi skákal nahoru dolů. To není dobře, protože v časovce je nejlepší jet stabilně a vyrovnaně. Až po 2-3 minutách si to sedlo. I když jsem se furt cítil rozbzíkaně, rychlost samotná se mi líbila. Držel jsem (na mě překvapivě slušný) průměr přes 41 km/h, a to přitom byl hnusný vítr z boku, nebo dokonce trošku proti mně. Měl jsem radost a zase jsem začal myslet na nějakou tu placku.

Jak se ale ukázalo, tenhle večer mi měl připravit ještě jedno překvapení. Časovka měla mít 24 km – tedy obrátka po 12 km. Jelo se večer, po šesté je tu už úplná tma. Musím říct, že to byl větší problém, než jsem čekal. Cyklostezka (jelo se na na Olympic Cycling Tracku, kde trénuju skoro každý den) je sice osvětlená lampami, ale nebyla uzavřená pro veřejnost. Furt jsem tedy potkával jiné jezdce či skupinky a musel dávat zatracený pozor, abych je včas objel a zároveň neskřípnul někoho v protisměru. Když jsem jel svou první a jedinou časovku v lednu, bylo to přes den a viděl jsem před sebou v dálce závodníky, kteří vyrazili přede mnou. To mě motivovalo, protože jsem se je snažil dojet a skutečně jsem tehdy asi tři předjel. Teď jsem nikoho v dálce neviděl, nějaké lidi jsem sice předjel, ale nemuseli to nutně být účastníci závodu. V tom je tedy noční časovka peklo.

Došlo ale k většímu problému. Jedu, jedu, nevnímám, podle tacháče jsem na 12. kilometru – a tam nic. Nevidím žádnou obrátku, nevidím chlapíka a oranžové kužely, které tam měly být. Říkám si, to oni tu trasu možná o pár set metrů prodloužili, ale já o tom nevím, protože jsem propásl briefing před závodem. Takže šlapu dál. Po chvíli mi to ale začne být divné. Furt tma, žádný organizátor, žádné kužely. Už tam skoro bude další kilometrovník. Radši to na náhodném místě otáčím. Je mi jasné, že se stala chyba.

Jedu zpátky a jsem docela demotivovaný. Je to neuvěřitelné, ale ani při zpáteční cestě nevidím, kde měla být obrátka. Že by ten závod udělali o tolik delší, takže jsem k obrátce ani nedojel? Pak předjíždím nějakého chlapíka, podle čipu na noze taky závodníka, kterého už jsem jednou předjížděl na cestě tam. Z toho je mi jasné, že musel urazit kratší vzdálenost a že jsem tedy skutečnou obrátku ve tmě přejel.

Samozřejmě pro mě bylo těžké udržet motivaci. Bylo jasné, že z tohodle závodu už žádný dobrý výsledek urvat nemůžu. Chvilku jsem kolísal. Nakonec jsem se rozhodl šlapat dál naplno a aspoň to vzít jako dobrý trénink a ověřit si, jakou průměrnou rychlost udělám.

Konečně jsem dojel do cíle. Garmin mi říkal vzdálenost 24.7 km a průměrnou rychlost 40.0 km/h. Což je lepší, než jsem čekal. Od ostatních jezdců jsem zjistil, že oni ujeli jen 23.3 km. Trať byla tedy naopak kratší, než jsem čekal, obrátka byla už někde na značce 11.6 km. Ale tam já jsem ještě tlačil jako zvíře bez rozhlížení. Hm. Ale nebyl jsem jediný, komu se to stalo. Asi tři chlapi mi řekli, že měli ten samý problém, i když teda zareagovali dřív než já.

Jel jsem domů a vlastně jsem nebyl ani zklamaný. Měl jsem dobré pocity, rychlostní průměr se mi líbil, po takovém výdeji energie se člověk vždycky cítí docela v euforii. Ráno jsem zjistil, že i s tou zajížďkou jsem celkově skončil 18. ze 42 mužů. Když to vezmu čistě podle rychlostního průměru, tak 4 lidi byli nad 40 km/h, takže podle rychlosti bych byl pátý. Takže by to stejně na medaili nebylo. Ale nevadí. Byla to teprve moje druhá časovka v životě a na kole jsem furt začátečník. Vždyť jezdím teprve asi dva roky. Zatím jsem spíš závodník druhého sledu, na medaile ještě nemám. Ale když se budu takhle zlepšovat i příští rok, tak třeba v další sezóně už budu nebezpečnější.

Příští týden jdu na další večerní časovku. Tu už pořádá místní cyklistická federace, takže to bude víc ofiko a cyklostezka bude pro závod uzavřena. Tam teda bude drsnější konkurence, už teď jsou přihlášeni nejrychlejší místní jezdci včetně tří členů národního týmu, takže v tomto závodě bude úspěchem místo v první patnáctce. Už se na to těším.

1 komentář

  1. Martine, s tou baterkou to muze byt zpusobeno BMS cili inteligentnim dobijenim. Auto drzi baterku mezi 20-80% nabiti a muze se klidne stat, ze prijedete s totalne vybitou baterkou, byt jste zrovna jel 5h po dalnici. Doporucuji to pres nejakeho sikovneho cloveka, co umi s Forscanem, vypnout.

    Jinak super vysledek!

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno