Chci tu v rychlosti napsat, jak se cítím s odstupem pár dní od těch velkých zpráv.

Jednou větou: mám se skvěle. Sám tomu nemůžu uvěřit, nečekal jsem to, ale je to tak. První den či dva jsem byl mimo. Ale pak jsem se probudil a cítil jsem úlevu a úplný nával pozitivní energie. Při ranní jízdě na kole jsem se přistihl, že jsem přímo šťastný. Asi nejšťastnější, co jsem za poslední rok byl. Je to divné, protože objektivně vzato nemám žádné právo být šťastný, ale znáte to – pocity často jednají protiprávně a neporučíte jim.

Zajímavé je, že se mi po bývalé práci vůbec nestýská. Žádný sentiment, žádná nostalgie – dokonale jsem ty úžasné mítinky a prezentace a reporty pustil z hlavy. Dokonce se cítím fyzicky zdravější. I tělo mi říká, že už to bylo moc toxické a že jsem se konečně osvobodil. Všichni skvělí lidé, které jsem měl v práci nejvíc rád, se mi ozvali, a měli jsme báječné neformální setkání, ale o kanceláři jsme tam vůbec nemluvili. Jen o životě, chovu koček v Libanonu a dalších věcech, co mají smysl.

Najednou se zase učím něco nového. Třeba i takové banality, jak v Česku podnikat, jak si založit malou společnost na vydání knížky a tak. Za poslední týden jsem se naučil víc než předtím za rok. I to beru jako dobré znamení – vypadl jsem z rutiny, už zase dýchám, už zase skáču přes kaluže písečné jazyky!

Samozřejmě jsou tu menší bolístky – třeba to, že najednou mi nikdo neodpovídá na emaily, nebo rozhodně méně než předtím. Ale upřímně, to jsem čekal. Nespoléhám na ničí pomoc; vím, že každý má svých starostí dost. Musím si to vybojovat sám – nejenom musím, ale taky chci.

Chystám se vydat knížku o svých zážitcích v Kataru – o věcech, které jsem tu nikdy nepsal. Myslím, že to bude zábava a/nebo k tomu dostanete aspoň ponožky zdarma, takže to rozhodně bude dobrý kauf. A chtěl bych to doprovodit sérií přednášek v různých českých městech. Takový Ládík Zibura po 20 letech. To je jedna z věcí, na kterých dělám. A ostatní snad budou přibývat.

Zkusím tady psát deník o tom, jak se taková knížka vydává a vůbec jak se s novým životem peru.

Držte mi palce, já vám je držím taky.

8 komentářů

  1. na knížku se těším! Nechť těchto týdnů, ve kterých se (dle svých slov) naučíte více, než za rok předtím, bylo co nejvíc!

  2. Zrovna jsem na to myslela, ze byste mohl vydat knížku, když teď mate víc volného času. A hle! Je to tu 🤩😊

  3. Martine, knížku si moc ráda koupím a také zajdu na přednášku. Jste jedním ze dvou mých influencerů a na „instáč“ chodím jen na Váš profil! Hrozně si cením Vašeho ryzího charakteru a hltám všechny příspěvky, ať už jsou o cestování, práci nebo životě.
    Přeju Vám z celého srdce, ať se brzo objeví nabídka nechutně lukrativní práce, na kterou bude hřích nekývnout. Třeba v USA, abyste měli Timi blíž.

  4. Držím moc place a díky Vám za sdílení situace včetně práce. O tom se mluví málokdy a ještě u lidí, kteří to profesně dotáhnou vysoko. V rámci vztahů je to taky skvělá „čistka“, kde se nejlépe pozná, kdo je kdo :-) Těším se na progres s knížkou!

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno