Dneska mi Timi poslala do práce svou úplně první životní esemesku. Byl jsem až dojatej – ne kvůli tomu obsahu (i když ten mě taky potěšil) – ale že to tak naklapala. Vždycky jsme byli rodina, která miluje technické hračky, no a tak jsem rád, že ji to drží taky.
Přelouskal jsem tisíc pět set knih, dělal jsem s nejlepšími psavci téhle země, a stejně jsem nikdy nečet nic tak pěknýho jako tenhle papírek, co mi dneska ze svého pokojíku přinesla Timinka. Ach jo, pro tohle asi člověk žije, s tímhle se dá stárnout.
To poslední slovo je „Maniho“, tak si říká malý Martínek.
Přijde mi to tak krásný, až je to trošku smutný. Předevčírem jsem Timinku držel v náručí, byla čerstvě na světě a uměla jen dělat bublinky. No a včera už to byla malá slečna, která jde poprvé do školy.
Snad se jí ve škole bude líbit.
V úterý odpoledne jsme přímo od kašny na Masarykově náměstí vypustili balón. A byl to kurňa zážitek, to teda jo. Celkově musím říct, že jsem moc rád, že jsem si po všech těch normálních kampaních vyzkoušel i jednu politickou. Je to úplně jiný svět – zase jsem si doplnil vzdělání.
Nedá se to zastavit – z toho miminka, které jsem před pěti rokama prvně držel v náručí, nám roste velká ženská. Už se umí pěkně naštvat a dupnout si i na svého nebohého otce.
Ale většinu času je Timi opravdu milá. A pořád má ten svůj uhrančivej pohled.
Jestli se chcete mrknout, jak se ten capart za pět let změnil, podívejte se sem.
Tak se na mě usmálo štěstí a s pomocí boží a se souhlasem manželčiným jsem mohl pořídit nějakou tu novou fototechniku! Je to ta největší radost, co znám (no a samozřejmě ještě mi dělají radost děti, aby mě někdo nepomluvil.) Nejdřív přišel domů nový foťák – Canon 5D Mark II. Ten nahradí milovaný, ale přece jen už dosluhující Canon 20D, který mi sloužil od narození Timinky v roce 2005. Tady je ten nový krasavec.
Mám nasekáno asi 1600 fotek a první dojmy jsou skvělé. Jsem absolutně šťastný. Je to můj první foťák s plnou velikostí čipu (36×24 mm), a to je úplně nová perspektiva. Obrazová kvalita je úžasná – momentálně asi nejlepší, jakou můžete u digitálních zrcadlovek pořídit. Lidi mě strašili, že ostření je pomalé, počet AF bodů moc nízký a kdesi cosi. Ale řeknu vám, já žádné problémy nepozoruju – na ty moje bídné kýče to evidentně stačí. Já stejně nejsem moc rychlej fotograf.
Tady je nový foťák v ostré akci. Mimochodem, z Timi se stává docela zažraná fotografka – všimněte si suverénní práce se stativem a dálkovou spouští. Umí ale fotit i z ruky, bez stativu – i když zrovna tenhle foťák je na ni přece jen moc těžký.
A aby radosti nebylo málo, tak jsme koupili i jeden nový objektiv – portrétní sklo Canon EF 85 1.2L II. To je vám teprve krása!
Takhle na prvním obrázku se to nezdá, ale v tomhle objektivu je opravdu hodně skla. Z druhé fotky už to vynikne líp (foťák je jiný model)
Objektiv jsem objednal z USA, v asi největším a nejdoporučovanějším obchodě BH Photo. Důvod byl nasnadě – ve Foto Škoda objektiv stál 55 990 Kč, u Oehlingu nemlich to samé, ale u BH chtěli jen 1870 USD, což v té době bylo bratru 32 500 Kč. I s clem a DPH to vyšlo na 41 700 korun – a co si budeme povídat, těch 14 000 rozdílu je docela znát. Za ty koupíte třeba stativovou hlavu Arca Swiss Z1 a ještě vám zbyde na suché rohlíky a čůčo. Pro případné další fotonadšence tu popíšu, jak to probíhalo. Objednávku jsem zadával ve středu 4. listopadu. O den později jsem bankovním převodem poslal peníze - kartou by to bylo rychlejší, ale kupoval jsem ještě pár dalších zbytečností a překročil jsem denní limit. V úterý 10. listopadu mi napsali, že zboží bylo šťastně odesláno z USA. Zvolil jsem ten nejprimitivnější a nejlevnější způsob dopravy – US Mail – protože mi jiní fotografové řekli, že to paradoxně bývá rychlejší než všechny Fedexy apod. Pak ještě týden okusování nehtů a ve čtvrtek 19. listopadu mi přišlo domů (tedy do našeho českého domova) oznámení, že mám na celnici v Praze 5 zásilku. Tak jsem jim po emailu upřesnil obsah zásilky, vzal s sebou doklad o zaplacení a do Košíř si osobně zajel. Trvalo to asi hodinku, zaplatil jsem poctivě clo i DPH, a konečně jsem měl balíček v ruce. Co se cla a daně týče, z celkové hodnoty zásilky (6 položek, 2729 USD včetně poštovného, tj. cca 47 484 Kč) mi vyměřili doplatek 11 730 Kč. Což je fér. Teď už se můžu radostně věnovat nevkusu.
Ten objektiv je mimochodem láska na první pohled – je to to nejlepší sklo, co jsem kdy měl v ruce. Od té doby jsem ho prakticky nesundal z foťáku. Umí vlastně jen dvě věci, ale obě dělá nejlíp na světě. Ten první trik je dokonalé rozostření pozadí – viz foto orangutána níže. Při cloně 1,2 kancelář prakticky zmizela.
No a ta druhá věc je dokonale ostré popředí. Mrkněte se sem na dnešní fotku Martínka. Klikněte na lupu vpravo nahoře a podívejte se na Martínkovy řasy – je to tam.
Uff, to byl dlouhý post. Ale když já tyhle věci prostě miluju.
Na návštěvě u babičky
Tak doposaď jsme chodili na procházku k Dunaji, zejtra asi přijde pro změnu Dunaj k nám. Bydlíme 30 metrů od řeky, dělí nás jen trávník a asi 1,5 metru výškového rozdílu. Zatím říkaj, že to má stoupnout jen o metřík, metr dvacet. Tak těm hochům maďarskejm držím palce, aby jim ta předpověď vyšla. Jestli tady zejtra místo tohodle počítače bude nějaké naplavené větvoví z Gabčíkova-Nagymarose, tak budu hodně zklamanej.
aktualizace
V noci z neděli na pondělí Dunaj vyvrcholil, ale my jsme v pohodě – zůstali jsme na suchu. Chybělo tak 60 cm, abychom čistě plavali. Tady je Timi na obhlídce škod. Do našeho areálu se moc vody nedostalo:
Zato v kavárně U Topolu přímo před naším domem je to horší. Chvilku tam asi nepůjdeme.
O víkendech je teď bez výjimky hic jak blázen a my projíždíme Maďarsko křížem krážem. Včera jsme se cestou z vinařské oblasti Villány (dole kousek od chorvatských hranic, asi nejjiskrnější červené ve střední Evropě) zastavili u slavného Moháče. Jo jo, tam, kde byla ta velká bitva s Turkem.
Žijou tam dvě národnostní menšiny, což Maďaři okázale respektují cedulemi v němčině a chorvatštině. (I když jinak se zrovna probíhající volební kampaň nese čistě v duchu „Maďarsko Maďarům“. Ale o nacionalismu až někdy příště.)
Timince jsme se museli vysvětlit, že tady kdysi dávno maďarský a český král Lajos II. bojoval proti Turkům. A že umřel támhle v tom zatrachtilém potoku Csele. Překvapilo ji to, protože my jako rodina máme přece Turecko rádi a ona dodnes vzpomíná na to, jak si v Istanbulu hrávala s dcerami domovníka Hasana. Takže nakonec položila věnec i za Turky. No není to pěkné gesto od takové česko-maďarské holčičky? Na Timi je vidět, že se ta naše Evropa za těch skoro 500 let přece jen trošku zcivilizovala.
Jo a mimochodem – potok Csele je zatrachtilý nejen kvůli Ladislavovi Ludvíkovi II. Jagellonskému, ale taky kvůli tomu, že dodnes terorizuje okolí nekřesťanskými hordami komárů. Když jsem se před lety flákal v dunajské letě, tak jsem myslel, že tam je komárů docela dost. Ale moháčské bažiny hrajou ještě úplně jinou ligu, což je dodnes vidět na celé naší rodině.
Jo a ještě jedno mimochodem. U nás doma, páč bydlíme u Dunaje, je momentálně taky překomárováno. Sousedi nám říkali, že už si stěžovali na samosprávě čtvrti Óbuda (Stará Buda). Že prej je polovina května a považte, ještě neletěl vrtulník! Koukal jsem na to jak blázen – co s tím má co dělat vrtulník? Ale teď už to vím – město platí každý rok vrtulník, který přelétává nad Dunajem a kropí komáry nějakým svinstvem. No a tento rok bylo potřeba zahájit protikomáří kampaň již počátkem května, ale samospráva se dobře o týden opozdila. Zločinci! Takže nyní i Bea sedí doma a čeká, kdy se na obzoru objeví přátelské vrtulníky.
V Maďarsku se slavil faršang (karneval) a ve školce byla samozřejmě akce. Timi šla za Pirošku, tedy za naši Červenou Karkulku. Mimochodem ve školce se Timině moc líbí. Když jsme ji tam v listopadu vedli poprvé, mysleli jsme, kolik nebude řevu. Ale nebrečela ani jednou. Našla si tam svou první životní kamarádku – Gréti – a kvůli ní chce do školky i o víkendu. No tak kéž jí to vydrží.
Černý Petr
Čtenářský deník
Domek
Fotky
Reklamy
Vosa na jazyku