Řekli jsme si, že je nejvyšší čas, aby Martínek spatřil moře. A taky už jsme všichni měli po zimě chuť na pořádnou zmrzlinu. A tak jsme sedli do auta a skočili na víkend do slovinské Lublaně a italského Terstu. To je jedna z výhod Budapešti – za dvě hodiny jste ve Slovinsku a odtamtud už je všude blízko.
Fasáda domu, na který jsme čučeli z okna lublaňského hotelu. Přišlo mi to jako nejfotogeničtější věc v celé Lublani.
Lublaň je příjemné malé městečko. Celkem tam chcíp pes, ale chcíp tak nějak elegantně. Vůbec celé Slovinsko je mile upravené a na první pohled v cajku. Ale co si budeme povídat, ten pravý život začne až v momentě, když překročíte hranice do Itálie. Sjížděli jsme serpentiny k Terstu a ve vzduchu bylo najednou opravdové jaro, všude vůně, květy, troubící malá auta a taková ta radost, která je jen ve Středomoří.
Zmrzlina byla báječná.
Mrkli jsme se i na slavnou vilu Miramare, podle které jsou pojmenovány stovky skromnějších nemovitostí po celém světě. Je to pěkné místo. Tehdá holt ještě byly k dostání pořádný parcely.
Celkově to byla super cesta a zase nám připomněla, že k stáru bychom byli asi nejšťastnější v nějakém šikovném domečku v severní či střední Itálii. Hlavně Bea to tak cítí. Já jsem dřív chtěl spíš do Rakouska, ale tak nějak čím dál tím víc dávám Bee za pravdu. Však uvidíme.
Dopravní značka Bůh žehnej americké armádě.
Černý Petr
Čtenářský deník
Domek
Fotky
Reklamy
Vosa na jazyku