Články z rubriky Čtenářský deník

Paul Davies: Podivné ticho

„Totéž samozřejmě platí pro všechny konspirační teorie. Mnoho lidí je přesvědčeno, že „vláda“ „pravdu“ o UFO zná, ale z jakýchsi hanebných důvodů ji skrývá.
Číst dál »

Charles Bukowski: Těžký časy

„Ale znáš to, jenom nudný lidi se nudí. Věčně musí do něčeho šťourat, aby se cítili naživu.“ (128)

Čtyři metráky
Seděli tam a snažili se vstřebat to pivo.
„Chce někdo koukat na telku?“ zeptal se Louie.
„Ať tě to ani nenapadne,“ okřikla ho Gloria.
Najednou se ozvala mohutná exploze a otřáslo to stěnami.
„Proboha!“ zvolal Eric.
„Co to bylo?“ zeptala se Gloria.
Louie šel ke dveřím a otevřel. Byli ve druhém poschodí. Byl tam balkón a motel stál u plaveckého bazénu. Louie se podíval dolů. „Nebudete tomu věřit, ale v bazéně je čtyřmetrákovej chlap. Tu šlupku způsobil jeho skok do vody. Nikdy jsem tak velkýho chlapa neviděl. Je obrovskej. A má někoho s sebou, ten váží kolem dvou metráků. Vypadá jako jeho syn. Teď skočí syn, Pozor!“
Následovala další exploze. Stěny se opět zatřásly. Gejzíry vody vystříkly z bazénu.
„Teď plavou vedle sebe. Božskej pohled!”
Eric a Gloria šli ke dveřím a vykoukli ven.
„To je nebezpečná situace,“ prohlásil Eric.
„Jak to myslíš?“
„Tak, že při pohledu na všechen ten tuk jsme schopní na ně pokřikovat. Jsme dost pitomí, že ano. Jenže při takový kocovině se může stát cokoli.“
„Jasně, už je vidím, jak vybíhají nahoru a tlučou na dveře,“ přidal se Louie.
„Jak se vypořádáme se čtyřma metrákama?“
„Není šance ani s pořádnou fyzičkou.“
„S mizernou fyzičkou je to totálně bez šance.“
„Správně.“
„HEJ, TLUSŤOCHU!“ zaječel Louie dolů.
„Ale ne,“ zvolal Eric, „prosím tě ne. Je mi blbě…“
Oba tlustí muži vzhlédli z bazénu. Oba měli na sobě světle modré plavky.
Hej, tlusťochu!“ křičel Louie. „Vsadím se, že kdyby sis pšoukl, odfoukl bys mořský řasy odtud na Bermudy!
„Louie,“ ozval se Eric, „tam dole žádný mořský řasy nejsou.“
Žádný mořský řasy tam nejsou, tlusťochu!“ křičel Louie. „Musels je vysát svou prdelí!
„Proboha,“ vzdychl Eric, „jsem spisovatel, protože jsem zbabělej, a teď mě čeká náhlá a krutá smrt.“
Větší tlusťoch vylezl z bazénu a ten menší ho následoval. Bylo slyšet, jak stoupají po schodech: žuch, žuch, žuch. Stěny se třásly. Louie zavřel dveře a zahákl řetízek.
„Co má tohle všechno společnýho se slušnou a nadčasovou li-teraturou?“ ptal se Eric.
„Zdá se, že nic,“ odpověděl Louie.
„Ty a ten tvůj malej, zasranej cyklostyl,“ ulevil si Eric.
„Mám strach,“ přidala se Gloria.
„Ten máme všichni,“ prohlásil Louise. A už byli u dveří. BUCH, BUCH, BUCH, BUCH!
„Ano?” ozval se Louie. „Co se děje?“
„Otevřte ty zasraný dveře!“
„Tady nikdo není,“ špitl Eric.
„Já vás naučím, hajzlové!“
„Ano, učte mě prosím, pane!“ odpověděl Eric.
„Hele, proč si to říkal?“ zeptala se Gloria.
„Sakra,“ zaklel Eric, „jenom se snažím s ním souhlasit.“
„Otevřte, nebo projdu dveřma!“
„Taky bysme té mohli nechat, ať to zkusíš,“ provokoval Louie. „Uvidíme, co dokážeš.“
Uslyšeli zvuk kůže tlačící do dveří. Bylo vidět, jak se dveře hý­bou a povolují.
„Ty a ten tvůj zasranej cyklostyl,“ ulevil si Eric.
„Byla to dobrá mašina.“
„Pomoz mi podepřít ty dveře,“ řekl Eric.
Stáli tam a podpírali dveře proti té obrovské váze. Dveře povo­lily. Pak uslyšeli další hlas. „Hej, co se tam, do prdele, děje?“ „Chci dát tady těm nulám lekci, o to jde!“
„Rozmlať ty dveře a já zavolám policajty!“
„Cože?“
Následoval další pokus, pak ticho. Kromě těch hlasů.
„Mám podmínku za násilnosti. Asi bych toho měl tentokrát ne­chat.“
„Jasně, klídek, nechceš nikomu ublížit.“
„Ale oni mi zkazili plavání.“
„Jsou důležitější věci než plavání, chlapče.“
„Jasně, například jídlo,“ řekl Louie skrz dveře.
BUCH! BUCH! BUCH! BUCH!
„Co chcete?“ zeptal se Eric.
„Poslouchejte, hošánci! Jestli od vás uslyším jediný pípnutí, jedno jediný pípnutí, jsem nahoře!“
Eric a Louie byli zticha. Slyšeli, jak dva tlustí muži scházejí ze schodů.
„Myslím, že jsme jim to mohli nandat,” prohlásil Eric. „Tlusťoši jsou nepohybliví. Jsou v pohodě.“
„Jo,“ přisvědčil Louie, „mohli jsme jim to nandat. Samozřejmě kdyby se nám doopravdy chtělo.“
„Došlo pivo,“ ozvala se Gloria, „určitě bych zvládla studený. Mám nervy totálně nadranc.“
„Tak jo, Louie,“ řekl Fric, „ty běž pro pivo a já ho zaplatím.“ „Ne,“ ohradil se Louie, „běž ty. Já ho zaplatím.“
„Já zaplatím,“ prohlásil Eric, „a pošleme Glorii.“
„Dobře,“ souhlasil Louie.
Eric dal Glorii peníze a instrukce, otevřeli dveře a pustili ji ven. Bazén byl prázdný. Bylo krásné kalifornské ráno, zakouřené, bez­barvé a mrtvé.
„Ty a ten tvůj zasranej cyklostyl,“ ozval se Eric.
„Je to dobrej časopis,“ prohlásil Louie, „stejně dobrej jako vět­šina ostatních.“
„Asi máš pravdu.“
Pak tam postávali a posedávali a zase stáli a čekali na Glorii, přijde zpátky s vychlazeným pivem.“ (54-57)

Claude Lévi-Strauss: Strukturálni antropologie

„Prakticky všechny děti a mnoho dospělých, třebaže většina z nich to nepřiznává, spontánně spojují zvuky – fonémy nebo témbry hudebních nástrojů – s barvami a tvary.
Číst dál »

David Jan Novotný: Sidra Noach

„Nařízení císaře Františka Josefa z roku osmnáct set já nevím kolik stanoví, že každá železniční trať v Rakousku-Uhersku musí být postavena ve výšce, která je nejmíň metr a půl nad výškou, kterou dosáhla poslední stoletá voda. Když se dneska koukneš na starý tratě, vidíš, že nejsou pod vodou.“ (272)

Michel Houellebecq: Elementární částice

„Celé roky roky se na mě syn obracel a žádal mou lásku; byl jsem v depresi, nespokojený se životem, a odmítal jsem ho – dokud mi nebude líp. Tehdy jsem nevěděl, jak budou ty roky krátké. Od sedmi do dvanácti let je dítě nádherná bytost, hodná, rozumná a otevřená. Má všechno srovnané, žije radostně. Je plné lásky a samo se spokojuje s láskou, jakou mu kdo poskytne. Potom se všechno pokazí. Všechno se nenapravitelně zkazí.“ (157-158)

„Když se vrátil do kuchyně, uvědomil si, že víra ve svobodnou a rozumnou určenost lidského jednání, která je přirozeným základem demokracie, přesněji řečeno ve svobodnou a rozumnou určenost jejich individuálních politických rozhodnutí, je pravděpodobně výsledkem záměny svobody a nepředvídatelnosti. Turbulence vodního toku v blízkosti mostního pilíře jsou strukturálně nepředvídatelné, kvůli tomu by však nikoho nenapadlo označit je za svobodné.“ (212-213)

„Připomínáš mi sociology, podle kterých je kult mládí přechodná móda, co se objevila v padesátých letech, vrcholu dosáhla v osmdesátých atd. Ve skutečnosti člověka děsila smrt vždycky, nikdy nedokázal uvažovat o vlastním zmizení ani úpadku bez hrůzy. Ze všech pozemských statků je fyzické mládí evidentně nejcennější, a my dnes v jiné než pozemské statky nevěříme.“ (242)

Hans Küng: Na počátku všech věcí

„Úsilí pochopit vesmír je jednou z velmi mála věcí, která pozvedá lidský život trochu nad úroveň frašky a dává mu něco z krásy tragédie.“ (66)

Miles Davis, Quincy Troupe: Miles

„Učitelé byli fajn, ale jinak byl na černejch školách bordel, tekly tam záchody a tak podobně. Hrozně smrděly, jako ty odkrytý žumpy v Africe, kde žijou chudáci. Když jsem chodil na základní školu, tak jsem z toho smradu vždycky ztratil chuť k jídlu, bylo mi z toho blbě od žaludku. Kdykoli si na to dneska vzpomenu, znova se mi udělá zle. S náma černejma dětma zacházeli, jako kdybychom byli jenom stádo dobytka. Některý lidi, se kterými jsem chodil do školy, říkají, že to zas nebylo tak zlý, ale já si to tak pamatuju.“ (21)

„U Mintona to bylo asi tak, že jste si prostě vzali trubku s sebou a doufali, že vás Dizzy nebo Bird pozvou, abyste s nima zahráli. Když na to došlo, tak bylo líp, když jste to nezvorali. Já to zvládnul. … Když jsem s nima hrál poprvý a skončil jsem, usmáli se a od tý doby jsem byl uprostřed všeho, co se dělo na newyorský hudební scéně. Po tomhle jsem byl něco jako nadějná hvězda. Kdykoli jsem se mohl přidat k těm velkejm esům.“ (64)

„Proto všichni měli Birda rádi a ty jeho hovadiny snášeli. Byl to ten největší altsaxofonista, co kdy žil. Byl prostě takovej, skvělej a geniální muzikant, ale byl to taky jeden z nejhnusnějších a nejnenasytnějích kriplů, co kdy na týhle zemi žili, teda aspoň z těch, co jsem potkal. To teda fakt bylo něco.“ (69)

„Když jsem si začal píchat heroin, celá moje osobnost se změnila a z příjemnýho, tichýho, slušnýho a starostlivýho člověk se stal pravej opak. … Začal jsem si brát peníze od šlapek, abych měl na drogy. Začal jsem je pást, a dokonce mi ani nedocházelo, že to vlastně dělám. … Stal se ze mě jeden z nejlepších pasáků, protože jsem musel mít herák každej den, ať se dělo, co se dělo.“ (147)

„I když jsem přestal s heroinem, pořád jsem občas užíval kokain, protože jsem neměl pocit, že by vyvolával návyk. Mohl jsem si ho vzít, kdy jsem chtěl, a když jsem ho neměl, tak jsem netrpěl absťákem. Byl hlavně dobrej, když jsem něco tvořil a měl jsem být dlouho ve studiu. Takže na týhle frekvenci jsme měli trochu toho rozpuštěnýho koksu. Šlo to dobře a věřil jsem si den ode dne víc. Byl jsem ale zklamanej, že neuživím celou kapelu, protože z tý kapely, co byla ve studiu, by se dala udělat skvělá parta.“ (196)

„Když jsem byl narkoman, majitelé klubů se mnou jednali, jako bych byl prašivej, a to samý dělali i kritici. Ale teď, v roce 1954, když jsem si připadal silnější a taky jsem nebral žádnej heroin, jsem cítil, že už se jim na ty jejich hovadiny můžu krásně vysrat. … Když jsme někde měli hrát, tak jsem na ty pitomce naprosto prděl. Zaplať a já zahraju. Tady nešlo o to, že bych někomu líbal prdel nebo se pro někoho culil. Tou dobou jsem dokonce přestal i uvádět skladby, protože jsem měl pocit, že je důležitá muzika, kterou jsme hráli, a ne nějakej název skladby.“ (197)

„Musíte mít prostě styl, ať děláte, co chcete, psaní, muziku, malování, módu, box, prostě cokoliv. Některý styly jsou rafinovaný, plný představivosti a novátorský, a některý zase ne. Ve stylu Sugar Raye Robinsona bylo od každýho něco, a byl to ten nejpreciznější boxer, jakýho jsem kdy viděl. Bobby McQuillen mi vykládal, že Sugar Ray Robinson udělal během prvních dvou tří kol na svýho protivníka v každým kole tak čtyři nebo pět fint, jenom aby si ho oťuknul jak bude reagovat. Ray se do něj jen tak trefoval a udržoval si přitom odstup, takže si to mohl vyměřit, jak vás knokautovat, a vy jste vůbec neměli ani šajn o tom, co se vlastně děje, a pak najednou PRÁSK! –  a počítáte hvězdičky.“ (198-199)

„Takovýhle finty se nenaučíte normálním způsobem. To vás prostě někdo musí naučit, stejně jako když učíte někoho, jak hrát správně na hudební nástroj. Když už jste se na něj naučili správně hrát, můžete to obrátit a hrát si tak, jak chcete vy, jak to slyšíte a chcete hrát. Nejdřív se ale musíte naučit, jak zůstat v klidu, a nechat, ať se všechno, v muzice i v boxu, stane. V hudbě mě tohle naučili Bird s Dizzym, a taky Monk, Ahmad Jamal a Bud Powell.“ (199)

Rozhovor pro Playboy
„Marc Crawford, kterej už o mně psal do Ebony, mě představil Alexi Haleyovi, kterej chtěl to interview dělat. Nejdřív se mi do toho nechtělo. A Alex se zeptal: „Proč?“

„Je to časopis pro bílý. Běloši obvykle dávaj takový otázky, aby se člověku dostali do hlavy, aby viděli, co si vlastně myslíš. A pak ti ale nepřiznají, že sis myslel to, cos jim řekl, žes jim odpověděl na ty jejich otázky.“ Pak jsem mu ještě řekl, že další důvod je ten, že Playboy nikdy neuveřejnil fotky černých, hnědých nebo asijských žen. „Maj tam jenom bělošky s velkejma kozama a placatejma prdelkama, anebo taky nemaj prdel žádnou. Kdo by se teda na to nevysral, pořád se na to dívat? Černý kluci maj rádi pořádný zadky, rozumíš, a rádi se líbáme na ústa, a bělošky, ty ani žádnou pusu nemaj.“ (286-287)

„Mně se ale nelíbilo, co s tím rozhovorem udělal. Alex si některý věci vymyslel, i když se to dobře četlo. Když tam mluvil o tom, jak malýho barevnýho trumpeťáka, to jsem měl být já, při soutěži o nejlepšího trumpetistu v Illinois vždycky odstavil nějakej běloch. To bylo ještě v době, kdy jsem byl na střední škole a soutěžilo se o nejlepší hráče do kapely, z celýho státu. A Alex napsal, že jsem z toho byl pořád špatnej. To je blbost! Nebyla to pravda. Možná jsem tehdy prohrál, ale neměl jsem z toho blbý pocity, protože jsem věděl, že jsem dobrej, a to samý věděl i ten bílej kluk. Kde je dneska on?“ (287)

„Dostat se ze všech těch drog teda byla pořádná fuška, ale nakonec jsem to dokázal, protože když si něco vezmu do hlavy, tak mám hodně silnou vůli. … Já si totiž skutečně věřím a věřím tomu, že dokážu, aby se v muzice něco dělo. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych něco, a zvláště v muzice, nedokázal. Věděl jsem, že dokážu zase vzít trubku do ruky, kdykoli se mi zachce, protože trumpeta totiž ke mně patří stejně tak jako oči a ruce.“ (377)

„V tý době (1971) jsem vydělával asi půl milionu dolarů ročně, ale taky jsem hodně utrácel. Hodně peněz mě stál kokain. Po tý bouračce se všechno začalo kalit.“ (362)

„Teda, kromě obličeje jsem byl samá jizva. Tvář mám v dobrým stavu. Kouknu se do zrcadla a povídám si. Kouknu se do zrcadla a povídám si: „Milesi, ty jseš ale teda fešák!“ Ale vážně, v obličeji jsem na tom dobře a nemusel jsem si nikdy nechat dělat plastiku. Jinak jsem ale samá jizva a všichni mí známí, co mě znali nějakou dobu, tvrdí, že je rád ukazuju. … Takže vím, že můžu bejt na svý jizvy hrdej, protože na nich vidím, že jsem se nedal a žádnej z těch průserů mě nedostal, že když máte odvahu, vytrvalost a cit v tom setrvat, tak musíte vyhrát.“ (403)

William Saroyan: Místa, kde jsem trávil čas

„Pro člověka, který začíná cestovat, je slastí pobývat v hotelích velkých měst světa, a na to bych neměl zapomínat, neboť to patří k radostným momentům lidské zkušenosti. … Všecko je nové, všecko je jiné, všecko náležitě nachystané. Starý, ošuntělý hotel je pro vás nový, starý nábytek v pokoji se vám zdá nový, staří zaměstnanci hotelu jsou noví lidé, jsou jiní a úžasní.“ (163)

Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.): Rozhovory s českými lingvisty III

„Dodnes jsme se nebyli schopni dohodnout na přemostění mezi spisovným jazykem, který je používán čím dál méně, a mluvenou, obecnou češtinou. Tam, kde se podobná situace odehrála a došlo k oddálení těch variet, situace vždycky nějak vybouchla – vezměte si Řecko v 60. letech, něco podobného se odehrálo i na Filipínách, v Norsku mají vedle sebe dvě oficiální norštiny a funguje to. A jestli se u nás nějak rozumně nedohodneme, tak to k podobnému vyústění v budoucnu ukazuje i tady.“ (35, František Čermák)
Číst dál »

Krzysztof Varga: Guláš z turula

„Z dětství v Maďarsku jsem si ze všeho nejvíc oblíbil vůni, která se linula z bytů kolem jedné hodiny odpoledne, kdy se prostíralo na stůl. Nasládlé aroma zeleniny dušené na sádle, leča, plněných paprik a zapékaných brambor. Levných, sytých jídel o jednom chodu, po nichž už člověk nemusel celý den nic jíst.“ (7)
Číst dál »